Adamína

„Co to děláš?“, ptá se Adamína údržbáře. „Stěhuju televizi do společenské místnosti, to je ta na konci chodby, jak si tam děláte palačinky“, odpoví vlídně údržbář a pokračuje v demontáži velké obrazovky ze stojanu. „Aha, tak to je prima“, řekne Adamína a odejde ukázaným směrem.

Na půli cesty se zastaví a vrátí se k nám. „Co to děláš?“ zeptá se. A pak ještě šestkrát. Střídavě vlídně a přátelsky odpovídáme.

Když údržbář nese televizi pryč – tedy tam, kam řekl, že ji přemístí, tři klientky začnou hlasitě plakat a křičet, že jim zloděj krade televizi. Jedna oběma pěstmi buší do nejbližších dveří. Ošetřovatelky uklidňují situaci a honí údržbáře, aby přístroj hlavně rychle znovu zprovoznil.

Vzpomenu si na to, jak v jednom televizním sitkomu řešili otázku, zda rybičkám v kulatém akváriu vadí, že plavou pořád dokola. Nevadí. Než doplavou na konec okruhu, zapomenou, co bylo předtím, takže je pro ně nový okruh novým zážitkem. Takhle to vypadá, když někomu vypoví krátkodobá paměť.

„Koho to zase napadlo“, ptá se ošetřovatelka a zamračeně si mě přeměřuje. Ohradím se. Vím, jak jsou stereotypy pro tenhle typ klientů důležité a jak moc jim sebemenší změna nesvědčí. Ale nemohu nic dělat, stejně jako Frederika. V dopise s úředním razítkem jsme našli zákaz nechat celý den puštěnou televizi v prostoru, kde jsou klienti nejraději – ve foyeu Domova, kde se toho nejvíc děje. Doposud to nevadilo ani návštěvám, ani dodavatelům, a už vůbec ne personálu. Teď přišlo oznámení, že to je nevhodné, a hrozba vysoké sankce v případě odporu.

Ještě o týden později převádíme klienty, kteří si sedají do foyeu do svých obvyklých křesílek a čekají, až jim někdo přinese televizi zpátky. Posloucháme výčitky rodinných příslušníků. Pak to postupně odezní.