Co to děláš?“, ptá se Adamína údržbáře. „Stěhuju televizi do společenské místnosti, to je ta na konci chodby, jak si tam děláte palačinky“, odpoví vlídně údržbář a pokračuje v demontáži velké obrazovky ze stojanu. „Aha, tak to je prima“, řekne Adamína a odejde ukázaným směrem.

Na půli cesty se zastaví a vrátí se k nám. „Co to děláš?“ zeptá se. A pak ještě šestkrát. Střídavě vlídně a přátelsky odpovídáme.

Když údržbář nese televizi pryč – tedy tam, kam řekl, že ji přemístí, tři klientky začnou hlasitě plakat a křičet, že jim zloděj krade televizi. Jedna oběma pěstmi buší do nejbližších dveří. Ošetřovatelky uklidňují situaci a honí údržbáře, aby přístroj hlavně rychle znovu zprovoznil.

Vzpomenu si na to, jak v jednom televizním sitkomu řešili otázku, zda rybičkám v kulatém akváriu vadí, že plavou pořád dokola. Nevadí. Než doplavou na konec okruhu, zapomenou, co bylo předtím, takže je pro ně nový okruh novým zážitkem. Takhle to vypadá, když někomu vypoví krátkodobá paměť.

Koho to zase napadlo“, ptá se ošetřovatelka a zamračeně si mě přeměřuje. Ohradím se. Vím, jak jsou stereotypy pro tenhle typ klientů důležité a jak moc jim sebemenší změna nesvědčí. Ale nemohu nic dělat, stejně jako Frederika. V dopise s úředním razítkem jsme našli zákaz nechat celý den puštěnou televizi v prostoru, kde jsou klienti nejraději – ve foyeu Domova, kde se toho nejvíc děje. Doposud to nevadilo ani návštěvám, ani dodavatelům, a už vůbec ne personálu. Teď přišlo oznámení, že to je nevhodné, a hrozba vysoké sankce v případě odporu.

Ještě o týden později převádíme klienty, kteří si sedají do foyeu do svých obvyklých křesílek a čekají, až jim někdo přinese televizi zpátky. Posloucháme výčitky rodinných příslušníků. Pak to postupně odezní.


Málo se o tom mluví. Pořád málo. Proto píšu.

Rok mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnil život. Zastihl mě nepřipravenou a počáteční náraz byl opravdu tvrdý. Pak přišlo dlouhé období nimrání se v detailech, fáze znechucení systémem, fáze bojovnosti a nakonec fáze smíření.

Začala jsem sbírat krátké příběhy ze života pobytových zařízení pro seniory. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. A ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, popisované situace a všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Místy to bude úsměvné. Místy drsné. Právě takový je Život.

DALŠÍ ČLÁNKY:

Martina Hyndráková

Jsem inspirátor, zrcadlo, tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské sny.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova

Nenechte si to jen pro sebe...
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin
Email this to someone
email