Toho dne si Frederika řekla, že udělá „svým seniorům“ malou konverzační radost. Znamená to dát jim nějaké hezké, barevné, nekonfliktní téma k diskusím napříč pavilony.

Oblékla si jednoduché, trochu atypicky střižené šaty, několika pohyby vykouzlila na hlavě neobvyklý drdol z blonďatých vlasů a na nohy obula červené lodičky na hooodně vysokém podpatku. Chůze v nich trochu připomíná pohyb na chůdách a nedá se vydržet moc dlouho.

Klienti tyhle radikální proměny a odvahu v oblékání klienti u ředitelky svého Domova milují. Vím, že si dnes vyslechnu mnoho příběhů o tom, jakých výjimečných příležitostí se kdo z nich účastnil, co měl na sobě a jak se líbil. Dlouhodobá paměť je výrazně spolehlivější než ta krátkodobá. Těším se na to.

Právě se servírují dopolední svačinky, když vypukne chaos. Z Harryho pokoje se ozývají rány a hlasité nadávky. Harryho spolubydlící se zděšeným výrazem opouští pokoj a utíká se schovat do jídelny. Ostatní klienti zalézají do pokojů a vykukují zpoza dveří, otevřených jen na škvírku. Několik klientek pláče, několik křikem upozorňuje na svou nejistotu. Ošetřovatelky se rozbíhají všemi směry, Diana na mne mává, abych šla pomoci, a zrychleným krokem míří tam, odkud se panika šíří.

Harry, rozpálený vztekem až do běla, běhá dokola po pokoji, ze zdí strhává poličky a obrazy. Ložní prádlo je už na zemi, stejně jako obsah jeho nočního stolku a část oblečení. „Vypadněte odsud, vy dvě staré *****“, křičí. „Všichni mě tu jen okrádají, jste jedna ****  **** **** zlodějská parta“. Ošetřovatelka Diana se ho pokouší uklidnit. Po pár minutách je jasné, že vztek se spíše stupňuje, než by ustupoval.

Diana velí. Volám rychlou psychiatrickou ambulanci, policii a Frederiku. A hlídám, aby nikdo z klientů, kteří přiběhli a situaci se zájmem z dálky pozorují, neopustil bezpečnou vzdálenost.

Za zády se mi ozve pravidelné rytmické bubnování. Než mi hlavou stihne doběhnout myšlenka o místním šamanovi, uvidím Frederiku, jak na devíticentimetrových červených chůdách rytmicky rázuje směrem k nám. Důrazný zvuk jehlových podpatků zřejmě překvapí i Harryho, který se uprostřed demolování náhle zastaví.

Frederika jemně odstrkuje Dianu ze dveří a opatrně vchází do Harryho pokoje.
Dobrý den, Harry, tak jak se dneska máte?“ pronese nevzrušeným hlasem.
Strašně“, odpoví Harry.  „Zatímco jsem spal, zase mi ty **** ukradli boty, **** **** ****!“
Dobře. To vyřešíme. Kde jste ty boty měl uložené?“, pokračuje Frederika.
Tady!“ reaguje Harry a ukazuje na prázdné místo ve skříni, pod kterou leží přeházené hromádky oblečení, proložené dvěma banány, pomerančem, čokoládou a zubní pastou. Pak přijde okamžik náhlého prozření.
To Tys mi je ukradla, ty **** **** ****! Koukej mi je vrátit!

Kousnu se do rtu.
HODNĚ se kousnu do rtu.
Přes vážnost situace prostě nedokážu při pohledu na Frederičin outfit a velikost Harryho nohou potlačit nutkání ke smíchu. Zároveň si velmi dobře uvědomuji, že jsem milimetr od hranice, kdy se slovní agrese může zvrhnout do fyzické. Podívám se na Dianu. S kamenným výrazem a tělem připraveným k vteřinovému startu, napjatě sleduje vývoj.

V chodbě zadupou další kroky. Téměř současně dorážejí Rychlá a dva policisté. Frederika si s nimi vymění místo. Za pár minut odvádí zdravotníci už klidnějšího Harryho do sanitky. Za nimi pochodují dva uniformovaní mladíci, aby je jistili.

Koukej mi ty boty vrátit, ty ****“, vrčí ještě přes rameno Harry na Frederiku.

Kdyby to nebylo tak smutný, chtěl bych ho v těch botách vidět“, tlumeně drtí mezi zuby jeden policista k druhému. Trošku se usmějou. Jenom trošku. Já, Diana i Frederika se k nim tentokrát přidáme. Už můžeme.

Než se vrátíme od sanitky, stihnou dvě uklízečky a údržbář uvést pokoj do původního stavu. Larry, spolubydlící Harryho, je už zase začtený do oblíbené knihy.  Klienti korzují po chodbě, ve společenské místnosti vyhrává dechovka, je slyšet souhlasné pozpěvování ženského hlasu.

Rodrigo, sociální pracovník, chodí sem tam po chodbě a tlumeně vypráví do telefonu. Je třeba informovat obě rodiny (Harryho i Larryho), co se stalo a jak jsme to vyřešili. Sepsat protokol o mimořádné situaci a založit ho dle Standardů do složky. Druhý sociální pracovník a Diana odešli s policisty sepsat protokol. Do hodiny budou zpět.

Do týdne bude Harry zpátky z psychiatrické kliniky, kam ho rychlá odvezla. Projevy jeho demence se zhoršily, a v důsledku toho bude třeba změnit i režim jeho pobytu v Domově. Lékaři doporučí některá omezení a preventivní opatření, abychom napříště snadněji rozeznali blížící se problém. Zatím není důvod přesouvat Harryho na Céčko, jen bychom tím urychlili progres nemoci. Může zůstat ve svém. Je to dobrá zpráva pro něj. Pro nás to znamená vyšší režim ostražitosti.

V situacích, jako je tahle, si uvědomuji, že povinné Standardy tlačí všechna zařízení sociálních služeb k tomu, aby měla pro podobné situace perfektně zpracované postupy. Ve správných rukách je to silný nástroj. Ve strašlivou zbraň se mění až pod rukama Úředníka. Škoda.

DALŠÍ ČLÁNKY:

Martina Hyndráková

Dva roky mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnily život. Začala jsem sbírat krátké příběhy. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. A ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, popisované situace a všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Místy je to úsměvné. Místy drsné. Právě takový je Život.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova