„Příští týden nejezdi, budeme u soudu“, volá mi Frederika.
Před rokem vyhodila ošetřovatelku Hildu, a teď se jí to vrátilo jako bumerang.

Stalo se to nad ránem. Hilda při noční směně nakoukla do jednoho pokoje a zjistila, že je třeba převléknout ložní prádlo. Podobné příhody jsou tu na denním (nebo spíše nočním) pořádku a nikdo z toho nedělá vědu. Na každou noc je pro každého klienta připraveno několik souprav. Je třeba jen včas problém odhalit.

Podle pracovních postupů měla Hilda tiše přistoupit ke klientce, opatrně a jemně ji vzbudit, požádat ji o nutnou součinnost, co nejrychleji a v klidu textilie vyměnit a klientku zase uložit ke spánku. Prádlo odložit do prádelního koše, odkud si ho ráno odveze prádelna.

Jenže Hilda se k tomu tentokrát postavila jinak. Vpochodovala do místnosti, rozsvítila, jadrně zaklela a zatřásla spící klientkou. Ta se lekla a ohnala se po Hildě rukou. Hildě zřejmě definitivně povolily nervy. Zasypala klientku záplavou vulgarit a obvinění z neschopnosti udržet moč a stolici tam, kam patří. Vyjadřovala naději, že klientka už s ohledem na její věk nebude v zařízení dlouho. Hrubě ji dosmýkala na židli a za stálého označování klientky různými sprostými výrazy začala vyměňovat prostěradlo a neprotékavý přebal matrace.

Ve vedlejší místnosti převlékaly postele dvě jiné ošetřovatelky. Jakmile si uvědomily, co se děje, vyvlekly Hildu z pokoje, uklidnily a převlékly klientku a zalarmovaly Frederiku. Ta za chvíli dorazila v doprovodu právníka a policie. Hilda po celou dobu pokračovala tirádou nadávek na adresu ošetřovatelek a uklidnila se až poté, kdy jí právník vysvětlil, že nečiní právě ve vlastním zájmu. Ne, že by pak vyjadřovala lítost, ale vše přiznala, popsala do policejního protokolu a omluvila se klientce.

Frederika Hildě vysvětlila, že bohužel není možné, aby po takovém incidentu v práci setrvala, a dala jí okamžitou výpověď. Hilda výpověď přijala a řekla, že to chápe a akceptuje.

K podobným situacím, jako je tahle, jednou za pár let dojde. Bohužel. Bez výjimky jsou selháním jednotlivce. Naprosto zásadní je způsob, jakým jsou řešeny. U Frederiky znají ošetřovatelé přesně své povinnosti, postupy a pravidla chování ke klientům. A také přesně vědí, kdy je nutné udělat výjimku. V takové chvíli mizí obvyklá hierarchie podřízených a nadřízených či navazujících směn a volá se přímo ředitelce. To se také stalo.

Následující den jsme celou situaci řešili s ostatními ošetřovateli a rodinou klientky. Teprve, když jsme si byli jisti tím, že šlo o ojedinělý incident, kauzu jsme mohli uzavřít. Tedy, alespoň jsme si to mysleli.

Uplynul rok.

Na adresu Ubytovny přišlo pozvání k soudu. Hildin právník se domáhá toho, aby Frederika neprodleně zrušila Hildinu výpověď, vrátila jí její pracovní místo a samozřejmě i plat od doby incidentu do současnosti. Tvrdí, že vše bylo jinak. Hilda v zařízení pracovala dobře a velmi ráda, nic neudělala. Žádá výslech obou ošetřovatelek, Frederiky a dalších zaměstnanců.

Nevěřícně vrtíme hlavou. Všichni.

Ani jedna z ošetřovatelek nemůže pochopit, co se děje. Jsou ale připravené k soudu jít a zopakovat soudci to, co se stalo. Výpověď byla z morálního hlediska pro nás všechny jediným možným trestem za neomluvitelné chování ke druhému člověku, navíc zcela bezbrannému a odkázanému na její pomoc.

„To prohrajeme, pracovně právní spory v tomhle státě vždycky vyhrává zaměstnanec“, předvídá zachmuřeně právník.

U soudu

První stání trvá několik hodin. Soudce je v předdůchodovém věku, stejně jako oba přísedící.

Hildin právník je ostrý jako břitva a jeho chování se pohybuje na hranici korektnosti. Ošetřovatelky zjevně nejsou tak naivní a zapomnětlivé, jak doufal. Postupně vyplyne, že pravidla, které měla Hilda dodržet, prokazatelně znala a v jiných případech se jimi řídila.

„Dokázala byste mi zopakovat, co paní Hilda klientce řekla?“ zeptá se soudce. „Ano, dokázala. Budu si to pamatovat ještě dlouho. A máte to doslova i v policejním protokolu“, odpovídá mladší ošetřovatelka a cituje. Tiráda sprostých nadávek zní sálem. Soudce je v obličeji šedobílý, stejně jako přísedící. Jediný, s kým to ani nehne, je Hilda.

Zdaleka to ale nestačí. Celkem nás čekají tři stání, plné dokládání interních předpisů a opakování stále stejných informací o tom, co se stalo.

V závěrečné řeči Hildin právník perlí. Hilda neměla dostat výpověď už jen proto, že byla skvělým pracovníkem s velkým množstvím přesčasů.  Lokalita je proslulá svou drsností, takže trocha hrubých výrazů nebo uštědření „menšího výchovného pohlavku“ by neměl každý hned vnímat jako nějaká přecitlivělá baletka. „U nás jsou na to lidé zvyklí“, dodává.

Připadáme si jako v absurdním filmu. Frederice se udělá špatně a musí odejít z místnosti. Náš právník přednese věcné shrnutí, plné paragrafů, odkazujících na neetičnost Hildina chování.

Dlouho, dlouho čekáme na chodbě.

A pak se stane se něco jako pracovně-právní zázrak.

Hilda své místo zpátky nezíská. Ani plat.
Naopak, uhradí náklady soudního řízení.
Kameny, které nám všem spadly ze srdce, by uživily menší kamenolom po jedno desetiletí.

„Nebylo v tom nic osobního“, říká Hildin právník Frederice. „Jen jsme to zkusili“.

My to vnímáme jinak. Nad pocitem, že jsme něco „vyhráli“, převažuje pocit znechucení z toho, že k takové soudní při vůbec mohlo dojít.

Vyrobila jsem dva diplomy. Je na nich napsáno „Cena za lidskost“. Je to způsob, jak říct „díky“ dvěma statečným, které sebraly odvahu jít bránit bezbrannou babičku proti silné ženě s velkou agresivní rodinou, to celé ve velmi, velmi malém městě.

DALŠÍ ČLÁNKY:

Martina Hyndráková

Dva roky mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnily život. Začala jsem sbírat krátké příběhy. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. A ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, popisované situace a všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Místy je to úsměvné. Místy drsné. Právě takový je Život.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova