Hledá se Larry

Aby bylo jasno, my víme, kde Larry je.
A aby bylo úplně jasno, Larry je mrtvý.
Jen je mrtvý neoficiálně.

Uplynuly už měsíc ode dne, kdy se Larrymu udělalo špatně. Hůř než obvykle, a tak ošetřovatelky přivolaly „rychlou“.  Nestalo se to tu poprvé ani naposledy, takže šlo všechno ráz na ráz.

Do kanceláře, kde jsme zrovna schůzovali, vběhla sestřička, vychrlila „kopiiobčankyakartyLarryjededošpitálu“, asistentka sociálních pracovníků odemkla skříň s dokumentací, ve složce vylovila papír, vrazila ho sestřičce do ruky a ta zase zmizela v chodbě.

Jak rychlá mizela chodbou směrem k sanitce, volali na Larryho všichni klienti i personál „Brzy nashle, to bude dobrý“ a „Drž se Larry“. Z kapsy záchranáře vykukoval papír, přeložený na čtvrtinu. Protože neměl žádný vliv na zdravotní stav klienta, záchranář mu nevěnoval příliš pozornosti.

Žádné pobytové zařízení nemá kapacitu na to, aby pracovníci obslužné péče nárazově odjížděli s klienty do nemocnice. Pokud má klient rodinu, Ubytovna ji o zhoršení stavu klienta a o jeho převozu okamžitě informuje. S rodinami nemocnice problém nemají a tak už pak mezi nimi běží informační toky jako na drátku. Larry rodinu neměl. Měl jenom papír v kapse záchranáře.

Proč tolik řečí o papíru? Mimo kopie občanského průkazu a karty zdravotního pojištění je na něm  seznam kontaktů, které si klient přeje informovat o následujících skutečnostech: kde právě je, jaký je jeho zdravotní stav, a také – odpusťte mi tu formulaci – zda nezemřel a pokud ano, co si přeje, aby se s ním po smrti stalo. U lidí, kteří jsou sami (nemají příbuzné ani opatrovníka), je papír jedinou spojkou mezi nimi a Ubytovnou. Díky papíru se ta správná nemocnice ozve a řekne nám, co bude dál. Tedy, v 99% případů se tak stane.

Tentokrát bylo ticho. Dlouho ticho.

Po dvou dnech jsme začali být opravdu nervózní. Rodrigo zvedl sluchátko a odstartoval obvyklé GDPR kolečko. Ještě bych měla dodat, že Rodrigo nerad lže.

Rodrigo:
„Tady Ubytovna. Vezli jste tehdy a tehdy našeho klienta. Můžete nám říct, kde jste ho zanechali?“

Centrála záchranky:
„Dobrý den, Ubytovno. My víme, že vy víte, že jsme ho vezli. Jenže vám to nemůžeme ani potvrdit, ani vám nemůžeme říct, kam jsme ho dovezli. Nejste rodinní příslušníci. Zkuste si obvolat nemocnice.“

Nemocnice 1. – nemocnice 6.:
„My vám nemůžeme říct vůbec NIC. Ani zda ho sem přivezli, ani co s ním je. Protože GDPR.“

Rodrigo (6x):
„Ale papír s kopií dokladů a seznamem kontaktů, které máte informovat… „

Nemocnice 1 –  Nemocnice 6:
„Žádný takový papír tu žádný pacient neměl a nemá.“

Zkrátím to:
Nakonec nám jedna nejmenovaná sestřička poskytla odpověď na tři jednoduché otázky:

1. Přivezli k Vám Larryho? „Ano“
2. Je ještě u Vás? „Ne“.
3. A kde momentálně je? „V suterénu“.

Tím bylo řečeno vše.
I kdybyste mě natahovali na skřipec, tu hodnou sestřičku neprozradím. Klidně se kvůli tomu stanu hrdinnou novinářkou, která chrání své zdroje.

Rodrigo zavolal na úřad. Informoval úředníky, že postrádá Larryho a neví, jak má postupovat. Před dvěma dny ho odvezla rychlá do nemocnice a nikde mu nechtějí říct, kde leží a zda je v pořádku. Larry nikoho mimo Ubytovnu nemá. Rodrigo má starost a chce to řešit.

Dostal praktický návod. Má vyčkat. Pokud se Larrymu udělá lépe, vydá ošetřujícím personálu pokyn, aby kontaktoval Ubytovnu. A pokud by Larry zemřel, přestane Ubytovně chodit jeho důchod a příspěvek na péči. Takže budou vědět, že má Larrymu ukončit smlouvu. Je na tom něco nejasného?

Když Rodrigo zavěsil, nastalo ticho. Dlouhé ticho.
Trvalo čtyři týdny a tři dny.

Pak se papír někde našel.
Nebo si někdo vzpomněl, že u nás vlastně Larry byl.
Zeptat se, co se stalo a co nestalo, znamená vykoledovat si kontrolu a nějakou (jakoukoliv) pokutu. Na chyby v systému není radno upozorňovat.

Pokyny k pohřbu od Larryho máme, takže je budeme moci naplnit přesně podle jeho přání.
A na ony papíry budeme příště lepit obrovský oranžový reflexní vykřičník. Asistentka je už nakoupila.