Hobitova snídaně

Hobit je sousedovic kočka Fíbí.
Jméno Hobit získala proto, že se její ranní přísun potravy dělí na první snídani (u nich doma) a druhou snídani (u nás doma). Večeře se odehrávají ve stejném duchu, ale opačném pořadí.

Hobit byl u nás na návštěvě. Hověl si na gauči a čistil si levou packu. Bylo časné ráno, druhá snídaně proběhla, do mého odchodu do práce se tedy podle nepsaných pravidel nemělo nic měnit.

Stála jsem u pět metrů vzdálené kuchyňské linky. Připravila jsem si do misky jogurt (moje snídaně) a otočila se do skříňky, vzdálené 1,5 metru, abych nabrala musli, které měly do jogurtu patřit. Koutkem ucha jsem zaregistrovala zabzučení mouchy někde v okolí dřezu. Mozek mi ještě fungoval příliš, příliš pomalu.

V příští vteřině se za mými zády ozvala rána jako z děla. Miska, doposud pokojně stojící uprostřed kuchyňské linky, ležela na zemi, teď už bez jogurtu. Bylo absolutní ticho, po bzučení ani památka. Hobit seděl na okně a v tlamce zvolna přežvykoval třetí snídani.

Hm. Bude prima historka na Facebook, řekla jsem si, fotla spoušť na zemi, zkonstatovala že IKEA má docela odolnou keramiku a my podlahu a natáhla se ke dřezu pro hadr, že spoušť uklidím.

Hobit se zřejmě vyděsil, že se mu chystám vypáčit zbytek třetí snídaně z tlamky, a pružným skokem seskočil na zem, samozřejmě doprostřed největší jogurtové louže. Nejprve mu ujely přední, pak zadní packy. Břicho se vymáchalo v bílém nadělení. Ozvalo se překvapené mňouknutí a pak následovala filmová scénka, ve které by se na plátně protáčely kočičí packy mnohokrát dokola. Jogurt stříkal všude okolo. Nedokázala jsem se udržet a začala se smát.

Protáčející se packy, plynule rozstřikující soju po celé místnosti, se daly na úprk.
Smích mě rychle přešel.

První zastávkou byla kožená sedací souprava. Než jsem stihla doběhnout, hobit prověřil, že do kůže se jogurt neotírá nejlépe, a smykem vyrazil do ložnice, která zřejmě dle jeho soudu skýtá dostatek textilních ploch k očištění kočky.

V ložnici doposud klidně spal můj partner a já jsem nechtěla – opravdu nechtěla – aby mi musel jít pomáhat s úklidem kuchyně a obýváku po výbuchu mléčné bomby. Vrávorajíc po kluzkých stopách kočičích tlapek jsem s vypětím všech sil a hlasitým syčením nakonec hobita zahnala na terasu, zablokovala kočičí dvířka a začala se hlasitě modlit, aby venku zapršelo a nemusela jsem zkyslé kapky uklízet i tam.

Chopila jsem se hadru. Po půl hodině začala kuchyně zase připomínat společenskou místnost. Po další půlhodině se mi totéž podařilo i s obývákem. Posledních deset minut jsem investovala do omytí oken na terase, opatlaných kočičími packami. Protože jí bylo na té terase fakt smutno. Packy a břicho měla čisté (nehodlám pátrat, jak to dokázala).

Našla jsem něco čistého na sebe a vyrazila do práce.
A do té doby, než se sousedi vrátí z dovolené, snídám jen suchý chleba.