Dostala jsem tři mrtvé kapry, kteří až příliš připomínali živé kapry. (Doposud jsem vánoce řešila řízky a rybu si kupovala vakuovanou naporcovanou). Řekla jsem si, že vykostit rybu nebude zas takový problém, když to už zvládlo tolik lidí přede mnou, a šla jsem do toho po hlavě. Bylo šest večer, za hoďku mám hotovo a jde se dělat něco kreativního, ne?

Na tabletu jsem si nalistovala videonávod a s potěšením sledovala, jak to tomu kuchaři odsýpá. Odkrojil hlavu, nakrájel porce, odkrojil kusy s kostmi a zůstaly mu jen pěkné čisté řízečky masa. Prima.

Vzala jsem všechny velké nože, shromáždila je na hromadu, šestkrát sebrala tu kluzkou velkou věc s očima z plovoucí podlahy, zavřela pološílenou kočku na balkon (ryba! ryba! RYYYBBBAAA!!!) a zakrojila. Po půl hodině žižlání mi došlo, že mám málo nabroušený nůž. Po další půlhodině mi došlo, že mám všechny nože tupé a to, co předváděl pán na videu, já nedám.

Výsledkem dalších šedesáti minut práce byl jeden kapr, rozžižlaný na přiměřené kusy. Hlava dál pevně držela na kostře a na zbytcích masa na kostičkách by se uživil jeden průměrně hladový bezdomovec. Pocit neschopnosti ve mně neúměrně sílil. V kýblu byly stále dvě velké kluzké věci s očičkami a otisky kočičích tlapek pokrývaly zvenku celou plochu francouzského okna. Hlasité mňoukání jsem utlumila s pomocí Iron Maiden.

Těsně před půlnocí byly na tácu řízky masa, které vzdáleně připomínaly to, co vyrobil pán na videu. Kočku nebylo vidět (milosrdná tma) a ve velkém hrnci byla hromada věcí na polévku.

Zapnula jsem tablet, abych našla recept na rybí polévku (ne, fakt jsme ji doma nikdy nevařili a můj partner ryby nejí). Michal mi sdělil, že vypnul internet, protože právě něco důležitého ladí, a mám se podívat do kuchařky. Otevřela jsem postupně sedm kuchařek, z toho jednu rybí, abych se ujistila, že jsem asi jediný debil na světě, který neví, jak se vaří rybí polévka = v žádné kuchařce se totiž rybí polévka nevyskytovala.

Zavolala jsem Zuzce. Zuzka mi telefon zvedla poměrně rychle – muselo se něco vážného stát, jindy takhle pozdě nevolám. Přestože mne ujistila, že se mi NEBUDE smát, jasně jsem to pochichtávání slyšela. Mezitím se věci v hrnci zrovna začínaly vařit. Hlavy, ocásky, ploutvičky… všechno pěkně na kupě.

… no, hlavně tam nedávej hlavy s očima a žábrama a taky ne ocasy a ploutve, řekla jedním dechem. Víc jsem neslyšela, protože jsem se vrhla do hrnce zachraňovat co se dá. Po krátkém zásahu toho v hrnci zbyla třetina. Znovu jsem zavolala Zuzce. Michal nahlásil, že zapnul internet a jde spát. A že strašně smrdím rybinou, takže já bych pokud možno měla jít spát k sobě do pracovny.

V jednu ráno byla na plotně moc dobrá polévka a v mrazáku máme naporcovaného vánočního kapra. Vymalovat nakonec nemusíme, kočku jsem na balkoně potmě našla, sousedi nás za hlasitou hudbu nenahlásili úřadu a plovoucí podlaha vypadá pořád dobře.

Ale jestli mi letos někdo ještě přinese rybu, je synem/dcerou smrti!

Martina Hyndráková

DALŠÍ ČLÁNKY:

Radit znamená předávat

Když někomu radíte, ať to vypadá, že mu připomínáte něco, co zapomněl, a ne světlo, které není schopen vidět. ~ Baltasar Gracián, spisovatel a filozof, 1601-1658

Serendipita

„Inovace, uváděné jako příklady serendipity, vznikly v hlavách lidí, schopných vidět mosty tam, kde ostatní vidí propasti, a kreativně propojovat věci a děje na základě zdánlivě nesouvisejících, přesto významných vazeb.
Šance na objev je událost.
Serendipita je schopnost.“
 Wikipedie

Synektika

„Všechny věci bez ohledu na jejich rozdílnost mohou být nějak spojeny, ať už fyzicky, psychologicky nebo symbolicky.“ (Roukes, 1988).

Synektika je metoda řešení problémů, pracující s analogiemi a metaforami.

Maséři a koučové…

co mají společného?
První větu v učebnici:
„Nejdůležitější je, aby se Vám z klienta nestal pacient“. 

Kdo chce kam…

… pomůže si sám“ 

Šárka Lukešová

Jsem inspirátor, zrcadlo, interní tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské plány.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova