Jak jsem spěchala do Ostravy

Je mi jasné, že musím zapomenout na oblíbené pohodlné Regiojety a Pendolina, ty na místo dojedou až o půl hodiny později, a to už je pozdě.

  

První ranní vlak jede v 4:52 s přestupem v Hranicích. 9:06 na místě. To je klient ochoten akceptovat, z nádraží mě k němu taxi veze jen 10 minut. Kupuji jízdenku a místenku. Na přestup budu mít 3 minuty, ale snad to stihneme.

 

Teď ještě vyřešit cestu zpátky. Další megadůležitá schůzka totiž končí v 17:00, ale poslední vlak, kterým jakž takž stíhám večerní opravu kočky, odjíždí v 16:55. Zase to bude cesta s přestupem a menším pohodlím. Nevadí.

Hledám vhodné šaty a boty. Seznam oblečení, které po coroně obléknu, se radikálně zmenšil. Najdu dva akceptovatelné kousky, v hlavě to sladím s botami a přestěhuji se do správné kabelky. Vyndám z kabelky kočku. Pak druhou kočku. Z kancelářského oblečení očistím chlupy, nachytané za rok, kdy sloužilo jen jako různobarevná sada pelíšků. Připraveno.

 

 

Znovu se zanořím do šatníku a seskládám džínsy, pohodlnější boty, značkové tričko a znovu se přestěhuji do odpovídající kabelky. Kočky v mezičase stihnou všechny nově vybrané kousky opět obalit chlupy. Tašku raději rovnou zapnu, abych vlakem nevezla černého nebo stříbrného pasažéra.

 

3:45: Vstávám. Makeup bude asi trochu nesouměrný, ale nevidím na to, tak to neřeším. Asi jsem i otevřela tašku, protože těsně před odchodme vyndavám černou kočku, předstírající, že je dobíječka k laptopu.

 

 

4:45: Stojím na nástupišti u cedule, hlásající, že první půlka vlaku jede směr Luhačovice a druhá do nějaké Lidiněco, víbůhco. O Ostravě nebo Hranicích ani zmínka. Snažím se nezmatkovat. Kontroluji řazení vagonů v mobilní aplikaci a pak na nádražní vývěsce. Číslo vlaku souhlasí. V appce můj vagon je, na vývěsce není. V appce je navíc výstraha, že v Hranicích nestavíme, je tam výluka. Upadly mi značkové brýle na čtení, bez kterých nepřečtu v aplikaci ČD zhola nic. Díkybohu za jejich superpevná skla.

 

4:50 přijíždí na peron vlak, rozpůlený na dvě poloviny lokomotivou. Hledám svůj vagon. Vlakem procházet nejde, protože uprostřed je ta lokomotiva. Na nástupišti zmateně pobíhá víc lidí, tak jsem v klidu. Nakonec vlezu dovnitř a vrazím do malého modrého mužíčka, který mi vynadá, co se mu neorganizovaně courám po chodbě, a chce jízdenku. Přes respirátor mi úsměv číslo 164 nefunguje. Po delší diskusi, během které se vlak rozjede, identifikujeme, kam patřím. Pán, ze kterého se vyklube průvodčí, vyjádří nesouhlas s informacemi v aplikaci ČD, s aplikací jako takovou a následně i s mobilními telefony plnými blbostí a počítači obecně. Vnitřně asi nesouhlasí ani se mnou, ale neverbalizuje to, tak to neřeším.

 

Ve 4:55 sedím na svém místě s jistotou, že v Hranicích na Moravě zastavíme a druhý vlak na nás počká. Ve vagonu jsem sama. Funguje wifina i WC. Nedostanu ani vodu, ale je mi to už nějak jedno. Klimatizace je nastavena na 17 stupňů, ale mám sako. Hlavně neusnout a nezaspat ty Hranice. Přestoupit a dojet na schůzku včas.

 

8:30: Nabrali jsme zpoždění. Vlak v Hranicích nepočkal. Celá ranní akce za účelem získání 30 minut navíc byla k ničemu. Sedím v Regiojetu a piju kafe. Váhám, jestli se vztekat nebo smát. Asi to druhé. A začínám se modlit, abych se domů dostala před půlnocí.