Pondělí:

Klient: potřebuju Tě tu na 9:00.
 
 
Megaultradůležitá schůzka.
 
 
Žádný problém, pokud vy nejste v Praze a schůzka v Ostravě, coronarežim neklade omezení na ubytovací kapacity, zároveň už se zase neopravuje většina D1 a vaše kočka nevyžaduje ve 20:00 ošetření, poskytnuté vámi osobně.
 
 
Já: OK (je to klient)
 
 
Je mi jasné, že musím zapomenout na oblíbené pohodlné Regiojety a Pinďolína, ty na místo dojedou až o půl hodiny později, a to už je pozdě.
 
 
První ranní vlak jede v 4:52 s přestupem v Hranicích. 9:06 na místě. To je klient ochoten akceptovat, z nádraží mě k němu taxi veze jen 10 minut. Kupuji jízdenku a místenku. Na přestup budu mít 3 minuty, ale snad to dáme.
 
 
Jdu hledat spojení, kterým ze své okrajové části města dojedu ráno na metro a tím pak na vlak. Autobus k metru jede ve 4:02. Potíž je v tom, že ještě nejede metro. Jasná volba je taxík. Cena je vyšší než za vlakovou jízdenku první třídy. Partner se mi směje. Nakonec mi nabídne odvoz.
 
 
Teď ještě vyřešit cestu zpátky. Další megadůležitá schůzka totiž končí v 17:00, ale poslední vlak, kterým jakž takž stíhám večerní opravu kočky, odjíždí v 16:55. Zase to bude cesta s přestupem a menším pohodlím. Nevadí.
 
 
Hledám vhodné šaty a boty. Seznam oblečení, které po coroně obléknu, se radikálně zmenšil. Najdu dva akceptovatelné kousky, v hlavě to sladím s botami a přestěhuji se do správné kabelky. Vyndám z kabelky kočku. Pak druhou kočku. Z kancelářského oblečení očistím chlupy, nachytané za rok, kdy sloužilo jen jako různobarevná sada pelíšků. Připraveno.
 
 
Večer ve sprše si všimnu, že levý kotník má stále dvojnásobnou velikost v důsledku zašlápnutí koněm v minulém týdnu. Představuji si designově neladící soubor nohou v lodičkách, a den o 16 hodinách na podpatku.
 
Znovu se zanořím do šatníku a seskládám džínsy, pohodlnější boty, značkové tričko a znovu se přestěhuji do odpovídající kabelky. Kočky v mezičase stihnou všechny nově vybrané kousky opět obalit chlupy. Tašku raději rovnou zapnu, abych vlakem nevezla černého nebo stříbrného pasažéra.
 

Úterý:

3:45: Vstávám. Makeup bude asi trochu nesouměrný, ale nevidím na to, tak to neřeším. Asi jsem i otevřela tašku, protože těsně před odchodme vyndavám černou kočku, předstírající, že je dobíječka k laptopu.
 
 
 
4:10: Opouštíme domov a vyrážíme. Partner zastavuje před hlavním vchodem do nádražní budovy. Budova se opravuje. Je obalená lešením a milionem cedulek, které ukazují, kudy se teoreticky dá vlézt dovnitř. Prakticky to úplně neodpovídá. Zbývá 15 minut do odjezdu. TIše kleju. Nakonec mi vstup ukáže milý bezdomovec, pochrupující na autobusové zastávce.
 
 
 
4:45: Stojím na nástupišti u cedule, hlásající, že první půlka vlaku jede směr Luhačovice a druhá do nějaké Lidiněco, víbůhco. O Ostravě nebo Hranicích ani zmínka. Snažím se nezmatkovat. Kontroluji řazení vagonů v mobilní aplikaci a pak na nádražní vývěsce. Číslo vlaku souhlasí. V appce můj vagon je, na vývěsce není. V appce je navíc výstraha, že v Hranicích nestavíme, je tam výluka. Upadly mi značkové brýle na čtení, bez kterých nepřečtu v aplikaci ČD zhola nic. Díkybohu za jejich superpevná skla.
 
 
4:50 přijíždí na peron vlak, rozpůlený na dvě poloviny lokomotivou. Hledám svůj vagon. Vlakem procházet nejde, protože uprostřed je ta lokomotiva. Na nástupišti zmateně pobíhá víc lidí, tak jsem v klidu. Nakonec vlezu dovnitř a vrazím do malého modrého mužíčka, který mi vynadá, co se mu neorganizovaně courám po chodbě, a chce jízdenku. Přes respirátor mi úsměv číslo 164 nefunguje. Po delší diskusi, během které se vlak rozjede, identifikujeme, kam patřím. Pán, ze kterého se vyklube průvodčí, vyjádří nesouhlas s informacemi v aplikaci ČD, s aplikací jako takovou a následně i s mobilními telefony plnými blbostí a počítači obecně. Vnitřně asi nesouhlasí ani se mnou, ale neverbalizuje to, tak to neřeším.
 
 
 
Ve 4:55 sedím na svém místě s jistotou, že v Hranicích na Moravě zastavíme a druhý vlak na nás počká. Ve vagonu jsem sama. Funguje wifina i WC. Nedostanu ani vodu, ale je mi to už nějak jedno. Klimatizace je nastavena na 17 stupňů, ale mám sako. Hlavně neusnout a nezaspat ty Hranice. Přestoupit a dojet na schůzku včas.
 
 
 
 
8:30: Nabrali jsme zpoždění. Vlak v Hranicích nepočkal. Celá ranní akce za účelem získání 30 minut navíc byla k ničemu. Sedím v Regiojetu a piju kafe. Váhám, jestli se vztekat nebo smát. Asi to druhé. A začínám se modlit, abych se domů dostala před půlnocí.
 
 
Den se přese mne převalí jako pomalá, klidná vlna oceánu za krásného počasí. Všechno dobře dopadá. Klient spokojený, celý tým performuje na jedničku s deseti hvězdičkami, nálada je výborná. Doufám, že se mi to celé jen nezdá. Všichni si přečetli mou ranní Facebookovou story a nabízejí mi kafe. Dneska už asi neusnu, ale je to nesmírně milé.
 
 
Poslední Ostravská schůzka je extrémně příjemná, podnětná a diskuse nás bere tam, kam jsme se poslední měsíce snažili dostat – k opravdovému „jádru pudla“.
 
Báječný kolega mě veze na nádraží tak, abych stihla usednout do žlutého vláčku a v klidu a pohodě, Českým drahám navzdory, dojet v klidu domů. S kafem, sushi a zásuvkou pro dobíjení čehokoliv.
 
 
Pospávám na sedadle a přemýšlím, proč jsem ráno páchala tu hektickou eskapádu. Snaha získat půl hodiny navíc způsobila naprosto zbytečné zmatky, spoustu únavy a ve finále neměla žádný efekt. Po třech letech každotýdenního cestování jsem to mohla i předpokládat.
 
 
Začnu asi se dvěma zásadními Vesmírnými pravidly:
1. Chceš pobavit Boha? Seznam ho se svými plány!
2. Kdo spěchá, měl by si sednout.
 
Pokud bych to totiž vzala důkladněji, množství dnešních „vzkazů“ by z kosmické entity udělalo pořádného grafomana.
 
Martina Hyndráková

DALŠÍ ČLÁNKY:

Jsem inspirátor, zrcadlo, tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské sny.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova