Kde bydlí moje mrtvá máma?

„Chtěl bych se zeptat, jestli nevíte, kde bydlí moje mrtvá máma“, ptá se Pete v místní samoobsluze u pokladny, kde platí šest čokoládových tyčinek a patnáct rohlíků. Prodavačka mu vlídně a přátelsky odpoví – ostatně jako vždycky.

Pete je známý v širokém a dalekém okolí Ubytovny. Teoreticky patří na uzavřené oddělení se zvláštním režimem, ale prakticky ho nikdo nesmí omezovat (nařízení Úředníka), takže ho občas přivážíme z poměrně vzdálených končin. Dokáže zmizet stejně rychle jako David Copperfield.

Pete se k nám dostal před půl rokem. Nemá nikoho, jeho opatrovníkem je malé město u hranic s Polskem. Do dokumentace, kterou Ubytovna o klientovi získala od předchozího pobytového zařízení sociálních služeb, se informace o jeho cestovatelské vášni nějak nevešla. Asi nebylo možné ji tam uvést, aby klienta nějak nediskriminovala při možné přijetí do dalšího zařízení sociálních služeb. Pár už jich prošel. A párem nemyslím dva kusy.

Vybaven džínsovou bundou, koženou brašničkou u pasu s kapesným a krabičkou cigaret, obráží Pete denně obchody, instituce, policejní služebny, kina a občas i místní ZOO. Ptá se. Ptá se pořád na to samé. A nezdá se, že by mu neuspokojivé odpovědi tázaných nějak vadily.

Dvakrát nějak dojel autobusem na místa, kde skutečně někdy žil, a kde už přes dvacet let žijí noví obyvatelé, kteří si bohužel na jeho rodinu ani příbuzné nepamatovali. Jízdenka stála v obou případě více než jeho týdenní kapesné. Ale Pete to nějak dokázal. Část života strávil touláním po Vídni, a tak doufáme, že na tuto etapu zdárně zapomněl a nebudeme muset řešit jeho transport z Rakouska.

Jak se Pete vrací? Když mu dojdou prostředky, nálada nebo trpělivost, předá někomu v okolí mobil, který má v kapse, a ve kterém je zadáno číslo na sociální pracovníky Ubytovny. Volajícím řekne, že bydlí na LDN v nemocnici, měl vycházky a tak odjel. Teď je zmatený, neví přesně kde je, potřebuje se vrátit a na mobil nevidí. Ochotný dotyčný nám zavolá a my jedeme. Jinak Pete telefon nepoužívá: volat ho nebaví a zvednout vyzvánějící věc je pro něj nepříjemným příznakem nedostatku svobody.

Několikrát se zdálo, že se nám podařilo vysvětlit Petemu fakt, že mrtvý člověk bydlí na hřbitově, kde ho opravdu navštívit může, ale už s ním nemůže mluvit. Jeho paměť ale vždycky tuto informaci vyhodnotila jako zbytnou, a tak se o pár hodin diskuse znovu točí kolem tolik oblíbeného tématu.

Pete už na svou otázku musel dostat více než tisícovku různých odpovědí. Kdyby pracoval ve výzkumné agentuře, mohl by zpracovat přehlednou a nápaditou infografiku a nabídnout ji médiím výměnu za finanční ohodnocení nebo vlastní popularitu. Nepředpokládám, že by morbidnost průzkumu byla nějakému titulu proti mysli, spíše naopak. Bulvární titulek by už ochotně dodal místní copywriter. Jenže… Pete si odpovědi nepamatuje. Nepamatuje si ani, kdy je dostal a od koho. Takže až se dneska v ubytovně ve své posteli pořádně vyspí, začne pátrat znovu. Od nuly. S ohledem na jeho dobrou zdravotní kondici tipujeme, že ještě pár tisícovek názorů nasbírá.

Asi bych s ohledem na první věty tohohle vyprávění měla doplnit, že v Ubytovně je jídla dost. Klienti hlady rozhodně netrpí – spíše naopak. Pete jen zapomíná, kdy a co naposledy jedl. Miluje rohlíky a čokoládu, a tak se vracívá opatlán kombinací mléčné a hořké sladké hmoty, s kapsami vycpanými zbytky okousaných rohlíků. A… ano, za poslední půlrok docela přibral.

Věta na závěr? Jsme rádi za teplé počasí a hodné lidi, kteří Peteho zatím vždycky bezpečně nasměrovali „domů“. A přejeme si, aby to bez většího průšvihu vydrželo co nejdéle.