Vyberte stránku

„Avatarka utekla na strom a nemůže dolů, sedí v rozsoše lípy asi šest metrů nad zemí a strašně tam mňoučí“, informoval mne obvykle klidným hlasem můj životní partner, a pokračoval v jízdě traktorem naloženým senem. 

Avatarka je hyperaktivní kotě. Na statek jsme ho přivezli od rodiny, které každou noc z velké nudy demolovalo byt. Kočička si od prvního okamžiku zamilovala nové prostředí i paničku, rychle si zvykla a vypadá teď naprosto šťastně. S drobnými výjimkami, jako je právě teď.

„Jdu pro ni“, nahlásila jsem do prostoru a šla hledat žebřík. Dost vysoký žebřík. Takový, ze kterého vylezu do rozsochy stromu, nějak na sebe nalodím kotě a pak ho snesu dolů. 

Proběhla jsem statek a našla jeden žebřík. Dost vysoký byl, skoro jsem měla závrať už při pohledu zdola. Dovlekla jsem ho pod strom a po chvíli se mi ho podařilo o strom opřít. Končil půl metru pod kotětem. Nevypadal dvakrát stabilně, ale kotě mňoukalo čím dál hlasitěji a nešťastněji a mně to rvalo srdce. Široko daleko nikdo, kdo by mi žebřík podržel. Začala jsem šplhat. 

Dva metry nad zemí praskla první šprusle a žebřík se nebezpečně zakymácel.
Vyrovnala jsem rovnováhu a deset vteřin zvažovala, zda pokračovat nahoru nebo dolů.
Mňau. Mňaaaaaúúúúú. Mňaůůůůůůůů,
OK, nahoru. Krok, dva.
Další zapraskání. Tentokrát jsem skončila o metr níž, s odřenýma rukama a o něco víc pocuchaným sebevědomím.
Mňau. Mňaaaaaúúúúú. Mňaůůůůůůůů, 

„Slez okamžitě dolů, než si něco uděláš“, zahřmělo za mnou. Táňa zněla laskavě, ale nekompromisně. S tichým protestním mrmláním jsem slezla a vznesla požadavek, aby poskytla lepší řešení zapeklité situace, ohrožující život a zdraví nebohého bezbranného tvora, uvízlého v koruně stromu. 

„Marti, chceš pro ni  opravdu udělat to nejlepší?“, zeptala se už hodně klidným hlasem Táňa. 

„Tak ji nech být. Sedni si tady do trávy, buď zticha a čekej.
Ona za chvíli sebere odvahu a zkusí sama slézt.

Když to zvládne, půjdeš si po svých a budeš klidná, protože budeš vědět, že si poradila.

Když se jí něco stane, odvezeš ji k veterináři a pomůžeš jí. Není to tak vysoko, takže by se nemělo stát nic hrozného. Ona si bude pamatovat, že když tam vylezla, nemohla se dostat dolů a pak to bolelo, takže vysoce pravděpodobné, že už to znovu neudělá.

Když tam ale teď vylezeš a nějak ji sneseš dolů, za hodinu na ten samý strom vyleze znovu a bude čekat, že ji někdo sundá. Bude řešit úplně ten samý problém, ale ty tu už nebudeš, abys jí pomohla, kdyby se něco stalo. A …pokud se při zachraňování ještě stane něco Tobě, jak pak pomůžeš jí?“ 

Sedla jsem si do trávy a čekala. Za pár minut bylo kotě na zemi. Leklo se a pár krůčku trošku napadalo na jednu nožičku, ale o tři metry dál už si zase hezky vykračovalo na všech čtyřech a zaujatě řešilo brouky v trávě. 

——————————————–

Chvíli jsem tam ještě seděla a přemýšlela nad tím, že jsem právě prožila Zenový příběh.

Kolikrát už jsem v životě lezla po špatných žebřících na stromy, abych z nich sundala někoho, kdo si měl najít cestu dolů sám, aby se něco naučil? V kolika případech by bylo lepší čekat pod stromem a radovat se s pomyslnou kočkou nad nově nabytou dovedností nebo potvrzením toho, že má na víc, než se nám původně zdálo? Kolik ne/důvěry v tom všem z mé strany bylo? A toužil po mém záchranářství vlastně někdo nebo bylo jen trpěno, protože odmítnout by bylo společensky nevhodné? 

Před týdnem jsem poslouchala kamarádku, která mi vyprávěla o problémech své dcery. Nervy měla napjaté k prasknutí. Hodinu vymýšlela krkolomné záchranné scénáře. A já si vzpomněla na Kočku na stromě. Než jsme vypily kávu, bylo dovyprávěno a také rozhodnuto. Nebudou žádné žebříky. Počká se pod stromem. A – protože to sem píšu jako závěr příběhu – je zřejmé, jak to celé dopadlo. Dcera má teď jako bonus pocit, že jí máma považuje za dostatečně dospělou, aby se se situací poprala sama. Máma je pyšná na dceru, která to zvládla. A kdyby to bývalo nešlo dobře, v záloze byl samozřejmě „veterinář“. Jen ho nebylo třeba.

Díky, Táňo.
Děkuji za skvělou ukázku profesionálního životního koučingu.
A doufám, že se nebudeš zlobit, že tuhle krásnou lekci dávám dál.

Martina Hyndráková

DALŠÍ ČLÁNKY:

Serendipita

„Inovace, uváděné jako příklady serendipity, vznikly v hlavách lidí, schopných vidět mosty tam, kde ostatní vidí propasti, a kreativně propojovat věci a děje na základě zdánlivě nesouvisejících, přesto významných vazeb.
Šance na objev je událost.
Serendipita je schopnost.“
 Wikipedie

Synektika

„Všechny věci bez ohledu na jejich rozdílnost mohou být nějak spojeny, ať už fyzicky, psychologicky nebo symbolicky.“ (Roukes, 1988).

Synektika je metoda řešení problémů, pracující s analogiemi a metaforami.

Kdo chce kam…

… pomůže si sám“ 

Šárka Lukešová

Jsem inspirátor, zrcadlo, tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské sny.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova


Pracuji nárazově, ale i projektově. Za úvodní hodinovou schůzku, kde společně tvarujeme zadání a "oťukáváme se", neplatíte. Ze schůzky připravím krátké shrnutí s naceněním dle náročnosti práce. Práci zaznamenávám ji doTimeSheetu a fakturuji měsíčně zpětně. Osobní údaje klientů chráním dle potřebných standardů.