Komisař Owen

„Víte, rodina mi slíbila, že tady bude spousta věcí, které budu moci dělat. Že tu mají keramickou pec, canisterapii, pravidelně divadlo. Představoval jsem si, že tu bude tříčlenná komise, která bude rozhodovat o kulturním programu, a já jí budu předsedat. Jenže tady nic takového není. Tak se to snažím získat“, vypráví mi pan Owen.

Sedím na řízeném rozhovoru jako svědek ředitelky Domova. Budu dělat zápis, který pak založíme do složky pro kontroly. Frederika je klidná a usměvavá. Snažíme se Owenovi vysvětlit, že jsme v trochu jiném typu zařízení, než které mu rodina slíbila. Může se realizovat, vydávat vlastní časopis, účastnit se existujícího programu, ale komise tu je zbytečná a o řadu jím vyžadovaných aktivit tu nikdo nemá zájem.

„Ty mi nebudeš nic vykládat“, říká jí Owen. „Já jsem pracoval na vysokých pozicích a vím, jak to ve světě chodí. Já vám ukážu, jak se to má dělat“.  Píšu to do zápisu a snažím se zachovat stejný klid, který sálá z Frederiky.

Frederika a její tým se klienty pokouší aktivizovat (tohle slovo je v sociálních službách něco jako zaklínadlo), ale s velmi malým úspěchem. Je to jako nutit děti ve škole, aby jedly zdravé jídlo. Jenže děti mají motivaci. Tady motivaci hledají těžko.

„Už jsem obeslal všechny, nakonec mi někdo pomůže“, trvá na svém Owen. Míní tím, že obeslal všechny úřady, které pomocí svého tabletu našel na Google. Někdy používá SMSky, většinou ale upřednostňuje vzkazy, psané mikroskopickým písmem na malých čtverečkovaných papírcích. Vzkazy nechává odesílat sekretářku Domova. Ta má v souladu se státem nařízenými Standardy povinnost stížnosti na svého zaměstnavatele odeslat.

„…a taky toaletní papír mi nedali a nevzali si mazání na nohy, asi jim to bylo trapné“, čtu v jedné SMS, kterou nám ocitovali v písemné žádosti o vyjádření z několika úřadů. Možná pošleme kopii vyjádření, které jsme poslali na předchozích 18 míst. Ne, Owenovi se opravdu nic neděje, nohy mu ošetřovatelka pravidelně maže a toaletního papíru má plno. Už více než pětkrát byl po na náklady Domova převezen na vyšetření k nějakému specialistovi, kde většinou po scéně při čekání na chodbě nakonec předběhne celou frontu, aby lékař zkonstatoval, že žádný akutní problém nemá a to, co řeší, zvládne bez problémů personál Domova.

„Tak mu to nedovolte odesílat“, říká Owenův syn. „Je to vaše chyba“.
„Neopovažujte se klientům bránit v kontaktu s okolním světem, jinak Domov uzavřeme“, říká úředník.
„Já jsem nikam nic neposílal“, tvrdí klient a vrtí v invalidním vozíku zadkem, pod kterým ho svědí další papírky s nesouvislými větami, plnými obvinění. Papírky skončí ve schránce stížností v Domově. Zítra na ně budu odpovídat. Podle Standardů musíme každý zaevidovat a reagovat na něj. A pak prokázat, jak jsme reagovali.

„Posledních dvacet let nepracoval, jen terorizoval rodinu“, vypráví mi jeden ze synů. „Je nás šest a nikdo z nás si ho nechce vzít domů. Bojíme se ho. Poslední půlrok si denně volal záchranku kvůli banálním zdravotním problémům, nebo policejní složky kvůli sebemenším problémům kolem domu. Neustále lhal. Myslíme si, že má narušenou osobnost, ale nikdy nebyl vyšetřený u psychiatra. Nedovolí to“.

Ptám se, zda to řekli při příjmu do zařízení sociálním pracovníkům.
„A myslíte, že by sem pak tátu vzali?“ řekne mi.
„Vím, že to není fér, ale my jsme už byli fakt zoufalí“.

Owen má požádáno o příjem do 9 dalších krajských zařízení, protože je u Frederiky nespokojen. Někam ho snad vezmou. A snad někdy najde místo, kde bude spokojený. Moc bychom mu to přáli. Bez ironie. Opravdu bez ironie.