Mandarinková Wendy

Je těsně po sedmé ráno. Jako správná sova ještě napůl spím a mozek mi jede tak na desetinu obrátek. Stojím uprostřed vstupní haly a pokouším se rozhodnout, kudy dál. Původním cílem byla křížovkářská olympiáda, které jsem se slíbila jako zástupce hlavního města a světoznámý superodborný poradce zúčastnit, abych utrpěla přislíbenou drtivou porážku (klienti a aktivizační se na mne už několik týdnů chystají).

Jenže uprostřed cesty ke společenské místnosti stojí skupinka lidí, kteří do prostředí Ubytovny nějak nezapadají. Prošedivělý, dobře udržovaný obrýlený padesátník a hubeňoučká blondýnka neurčitého věku s komisními výrazy v obličeji nervózně podupávají před zasedací místností a zjevně na někoho čekají.

„Že by zase kontrola…?“ Než mi hlavou stihne proběhnout vzorec pro výpočet pravděpodobnosti srpnové kontroly v Ubytovně, vpluje do chodby Frederika s totálně neutrálním výrazem v obličeji a stohem papírů v ruce. Takže kontrola.

„Úúúúřad práce“, špitne mi do ucha Frederičina asistentka, transportující do zasedačky tři hrnce kávy, mikrosušenky a mléko. „Bojej se dát si s námi koláč, co jsem koupila na poradu. Tu jsem posunula na odpo, snad ji stihneme, musíme doplánovat to malování a stěhování prádelny“, dodá a zmizí za rohem.

Těšení na olympiádu mě okamžitě přejde. Už měsíc víme, že Gertruda – zaměstnankyně, kterou jsme museli „odejít“ pro několikaměsíční stalking kolegů a dvou nadřízených, neodolala vůni pomsty. Rozešli jsme se s ní dohodou, se kterou se zdála být velmi spokojená, jenže už o týden později kolovala po všech dostupných úřadech a institucích impozantní sbírka udání pro mobbying, bossying, šikanu, špatnou stravu, tlačící boty a nepřátelské kolegy.

Trochu jsme doufali, že Gertrudiny nenávistné dopisy, plné pravopisných chyb a hrubých slov, nebudou úřady brát vážně.  Ale spletli jsme se.

Frederika, následovaná  dvojicí Úředníků, se zvolna dává do pohybu směrem k zasedací místnosti. Letmo se usměje se na objemnou postavu na invalidním vozíku, která jim zkříží cestu. Pak náhle zvážní. A začnou se dít věci.

Na invalidním vozíku sedí Wendy. Wendy ráda a hodně jí, zejména sladké pečivo. Přejídání v kombinaci se značným pohybovým omezením způsobilo opravdu výraznou nadváhu. Aktuálně Wendy přes vozík spíše přetéká, než že by na něm seděla.

Právě teď se Wendy snaží co nejrychleji spolknout mandarinku, kterou vzala z nočního stolku své spolubydlící. Víme to díky hlasitým verbálním signálům, které spolubydlící během stíhání Wendy vysílá, ve snaze zachránit z mandarinky alespoň kousek. Nabídky náhradní mandarinky, pomeranče, jablka, koláče nebo dortu nejsou nic platné. Chce Svou Mandarinku, a to hned.

Wendy ví, že jí zbývá jen pár vteřin. Vší silou vmáčne poslední kus mandarinky do krku. Tak hluboko, že zapomene dýchat. Tak hluboko, že přestane moci dýchat. Dusí se. Kašle. Mává rukama. Rudne.

Na chodbě se na pár vteřin zastaví čas. Pro všechny, mimo Frederiku.

„Volejte rychlou“, zavelí dobíhající ošetřovatelce, a vrhá se směrem k Wendy. Zkusí odstrčit brýlatého úředníka, ale ten se nedá. „Řekněte mi, co mám dělat“, vyhrkne, a startuje spolu s ní.

Frederika s obrovskou námahou, ale přesto velmi obratně zvedá Wendy z vozíku. Obvyklý filmový hmat pro zaskočené jídlo nepomůže, protože mandarinka vězí opravdu hluboko. Je třeba Wendy přetočit do polohy co nejvíce vzhůru nohama a porci oranžové hmoty z ní dostat jakýmikoliv prostředky. Pomůcky není čas shánět.

Ukazuje se, že brýloun má pod nažehlenou košilí poměrně vypracované svaly, a v krizových situacích neztrácí rozvahu. Nadzvedává napůl bezvládnou Wendy do polohy, ve které z ní Frederika může páčit zbytky ovoce.

Mému mozku trvá několik dlouhatánských vteřin, než se srovná a začne vysílat smysluplné signály. Odkládám notebook, papíry a telefon na schránku pro stížnosti a zapojuji se spolu s další ošetřovatelkou do souboje s časem.

Blondýnka stojí u stěny, v obličeji je bílá a vypadá, že omdlí.

„Rychlá tu bude do 10 minut, dřív to nestíhají“, volá ošetřovatelka s telefonem.

ˇUž nemusí spěchat“, odfrkne Frederika. U nohou jí dávivě kašle Wendy. Dýchá. Nadává. Sprostě.

Než se zbavila mandarinky, stihla pozvracet Frederiku, Úředníka, ošetřovatelku, podlahu, stěnu a vozík. Ale je naživu.

Oddechujeme. Chodba vypadá jako po rvačce. Přibíhá hlavní sestra, aby si Wendy přebrala a prohlédla ji na ošetřovně, než dorazí „rychlíci“.

Blondýnka pořád stojí tam, kde před pár minutami. V obličeji je sněhobílá a nevypadá, že by chtěla někoho kontrolovat.

Ze dveří společenské místnosti mává aktivizační specialistka. Olympiáda právě začala. „Musím běžet“, hlesnu a pobírám ze schránky věci. Za chvíli se místní život vrátí do svých obvyklých kolejí.

„Tak to bychom asi měli“, řekne Brýloun a usměje se na Frederiku. „Jak jste věděla, co máte dělat? Vy jste zdravotní sestra?“

„Měl byste vidět, co naše ředitelka všechno umí. A co dělá, když je třeba“, houkne na něj ošetřovatelka, stěhující Wendy zpátky na vozík.

Brýloun se znovu usměje. V jeho obličeji čtu mimo úlevy i pořádnou dávku respektu. „Dneska se půjdu domů vyprat, vy si to tu dokončete a my přijdeme zítra na desátou, co Vy na to?“.

Zkoprněle stojíme a zíráme na něj. On se chová… lidsky!? Logicky!? Ohleduplně?!

Stejně zíráme i další den. A následující.

Podle směru, kterým se kontrola ubírá, je zjevné, co bylo její příčinou. Hlavní kontrolor je přísný, věcný, ale spravedlivý. Vyptává se, dožádává si dokumentaci, ale v několika ohledech nás dokonce chválí za precizně a logicky zpracovaný systém procesů. Upozorní nás na drobné nedostatky, vysvětluje postoj svého úřadu a vyžádá si nápravu.

Dva dny stráví rozhovory se zaměstnanci. Rozhovory, u kterých nikdo z nás nesmí být. Rozhovory, ze kterých jasně vyplyne, že tak sehranou partu, jakou má Frederika v Ubytovně, jí může závidět každá komerční firma. Že strašlivá obvinění jsou opravdu jen výplodem mysli nešťastné, vyhořelé ženy.

Po pěti dnech se s oběma kontrolory loučíme podáním rukou, poděkováním za zpětnou vazbu a pokyny, co je třeba doladit. Wendy už na celou záležitost zapomněla a vytrvale monitoruje všechny sladkosti na patře. Podrobná stopa zůstane zachována jen v archivu zápisů mimořádných situací.