Moje ředitelka

„To je moje ředitelka“, představil mě před půl rokem můj obchodní partner svému známému.

Navenek jsem nehnula ani brvou, ale uvnitř hlavy se mi rozsvítil velký varovný vykřičník.

„Martino, mně zase nejede ten počítač, nemůžeš se na to podívat, abychom nemuseli volat externí podporu?“ – „Na co mám napárovat tuhle fakturu?“ – „No ten sklad ještě pořád není uklizený, protože já jsem nevěděla jistě, jestli ho tedy mám na starosti já nebo produkční“ – „Já zase nevidím Háčko, komu mám volat, těm hardvérářům nebo těm co maj na starosti Ofisy?“ – „Já tohle dělat nebudu, protože mi to nikdo nepředal“ – „Já ve smlouvě zalévání kytek nemám“ – „Můžeš mi prosím ještě jednou předělat tu tabulku, víš přece že na to nemám buňky?“ a do toho desítky klientských telefonátů a požadavků, které platí náš čas.

Spíše než jako ředitelka agentury jsem si v tu chvíli znovu připadala jako ředitelka ZOO TYCOON .

Zní to urážlivě? Ani omylem!

Zoo Tycoon je báječná počítačová hra pro děti. Tedy – pro děti… Záleží na tom, jak moc to prožíváte.

Být ředitelem ZOO totiž není žádná legrace. Pořád, pořád je totiž někdo naštvaný. Buď návštěvníci, protože došly buřty a limonády, nebo zvířata, protože něco…rozuměj cokoliv, hlavně v nepřeberném množství.

„Tygr bengálský je nespokojen, chybí mu vitamín T.“ „Jelen irkutský protestně hladoví, protože chce zvětšit výběh.“ „Makak rhesus má deprese, chtěl by více ovocné zmrzliny HagenDaas“.  Mezi moje nejoblíbenější hlášky patří „Gorila nížinná je nespokojen, potřebuje nějakou hračku.“  Všechna ostatní zvířata nakonec lze jakž takž zvládla opečovat, ale gorila nížinná zřejmě potřebuje vlastní hračkářství. Spokojené jsou snad jen žížaly, které profitují ze zeminy, řádně promíchané hovínky a zbytky předražené ovocné zmrzliny.

Vydržela jsem hrát několik měsíců a opravdu, opravdu jsem se snažila. ZOO získala několik ocenění za odchov vzácných druhů zvířat, za nejlepší výběhy, atrakce pro návštěvníky. Přesto jsem poslední dva týdny zapínala provoz s nepříjemným pocitem kolem žaludku. Co asi zas bude? Co zase gorila nížinná vymyslí? Zase budou ucpané záchody u výběhu slonů? A copak nosorožec, jestlipak zase utekl a šel se projít do města? Namísto radosti z toho, jak mi firma roste pod rukama, jsem byla schopna vnímat pouze frustraci z chyb.

Právě na téhle hře jsem si uvědomila, jak vypadá průměrný den ředitele firmy.

Tím, co běží dobře, se zabývat nemusíte – většinou ani nevíte, že se to děje.
Vašim hlavním úkolem je řešit to, co samo neběží.
A právě tehdy jsem také pochopila, že já dlouhodobě firmu řídit nemohu. Moc to prožívám a to neprospívá nikomu.

Od toho dne s chutí odpovídám rýpalům, kteří zpochybňují moji kariéru tvrzením, že kdybych něco uměla, mám dávno svou velkou firmu: „Vlastní agenturu mohu mít kdykoliv, stačí na to jedna česká koruna na založení Firmy. Ale k čemu by mi to bylo? Za půl roku bych zase řídila další pomyslnou ZOO Tycoon namísto toho, abych dělala to, co mne nejvíc baví – konzultační práci s klienty“.

Jak být spokojeným ředitelem

Univerzální recepturou na ředitelskou spokojenost se zdá být změna optiky: povznesení se nad malé problémy a řešení těch skutečně velkých. Řada mých přátel z businessu to dokázala.

To jsou malý věci“, říkává Tomáš První a já k němu obdivně vzhlížím, protože na tohle mám tendence zapomínat nejčastěji.

„Neber si nic osobně. Oni tě nenávidí, protože je nutíš dělat něco, do čeho se jim nechce“, uklidňuje mne s úsměvem Jirka. Utírám si pot z čela a zase se chvíli směju od plic. (Jirka se začal usmívat od té doby, kdy mu přijali báječnou osobní asistentku a delegovali na ni jeho rutiny a menší zadání.)

„Kdybych se teď začal rozčilovat, jen se to zhorší, tak tím prostě projdem a budem věřit, že zítra bude líp“, směje se Tomáš Druhý a já v duchu smeknu, protože mých nervů jsou v tu chvíli plné kýble.

„Kdo chce kam, pomůže si sám“, krčí rameny moje klientka a kamarádka Šárka. A má pravdu.