„Úúúúřad práce“, špitne mi do ucha Frederičina asistentka, transportující do zasedačky tři hrnce kávy, mikrosušenky a mléko. „Bojej se dát si s námi koláč, co jsem koupila na poradu“.

Kdyby Pete pracoval ve výzkumné agentuře, mohl by zpracovat přehlednou a nápaditou infografiku a nabídnout ji médiím výměnu za finanční ohodnocení nebo vlastní popularitu.

Obratem mi bylo vysvětleno, že značková kšiltovka projde u všech výletníků s výjimkou Hortenzie, která si něco tak strašného na hlavu nikdy nedá, i kdyby to byl sebelepší teambuilding. Ona pojede v klobouku s květinami. A také jela.

„Škoda, že jsi tu nebyla včera“, přivítala mě hlavní sestra. „Měla bys zase příběh pro tu svou Frederiku. Byli tady hasiči, záchranka, všichni strašně nadávali a konečně prý pošlou Úředníkovi oficiální žádost, aby zrušili to stupidní nařízení o zámcích na céčku.

Vyrobila jsem dva diplomy. Je na nich napsáno „Cena za lidskost“. Protože neexistuje způsob, kterým bychom mohli říct „díky“ dvěma statečným, které sebraly odvahu jít bránit bezbrannou babičku proti silné ženě s velkou agresivní rodinou na malém městě.

Do kanceláře, kde jsme zrovna schůzovali, vběhla sestřička, vychrlila „kopiiobčankyakartyLarryjededošpitálu“, asistentka sociálních pracovníků odemkla skříň s dokumentací, ve složce vylovila papír, vrazila ho sestřičce do ruky a ta zase zmizela v chodbě.

Dlouhý úvod na téma: nebudeme se s vámi bavit, protože GDPR. No, alespoň nám rovnou nezavěsila. Vysvětlujeme naléhavost situace. Nakonec je úřednice ochotna poskytnout alespoň informaci, zda Dorisin spis mají (ano/ne).

Toho dne si Frederika řekla, že udělá „svým seniorům“ malou konverzační radost. Znamená to dát jim nějaké hezké, barevné, nekonfliktní téma k diskusím napříč pavilony.

„Dneska je šestnáctého, takže osobně spatříš Bellu nebo Nellu od pana Erharta“, informovala mě sarkasticky ošetřovatelka. Nevěděla jsem, jak s tou informací mám naložit. „No… včera byly důchody, ne?“ dovysvětlila.

„Jak můžete tatínka takhle dehonestovat“, konstatovala znechuceně asi padesátiletá paní v chodbě céčka. „Copak může chlap nosit červené tepláky? Dyť vypadá jako ženská, která nemá vkus!“ Procházela jsem kolem a nemohla neslyšet závěr její konverzace se sociálním pracovníkem. Nedalo mi to.

Postupně prosedla první, druhý a pak třetí invalidní vozík. Její tuková zásoba přetéká přes jeho sedadlo tak, že brání otáčení kol. Pokud vozík nejede, Madison s ním vztekle naráží do zdí, dveří a všeho, co je kolem.

„Přišly jsme na návštěvu za babičkou. Přinesly jsme každému větrník z cukrárny. Nechaly jsme dorty na posteli v pokoji a šly si do společenské místnosti připravit kávu, talířky a lžičky“, vypráví jedna z dcer.

Představoval jsem si, že tu bude tříčlenná komise, která bude rozhodovat o kulturním programu, a já jí budu předsedat. Jenže tady nic takového není. Tak se to snažím získat“, vypráví mi Owen.

Vloni na Štědrý den se šel Ervín projít. Díval se na hvězdy a nechal se ovívat lehkým větříkem, který roznášel tóny koled po kraji. Zjevnou romantiku trochu narušuje fakt, že měl Ervín na sobě jen tričko, tepláky, ponožky a pantofle.

„Co to děláš?“, ptá se Adamína údržbáře. „Stěhuju televizi do společenské místnosti, to je ta na konci chodby, jak si tam děláte palačinky“, odpoví vlídně údržbář a pokračuje v demontáži velké obrazovky ze stojanu.

Zdravotní postižení není žádný handicap, říkává pan Quido, který na mne téměř každý týden čekává u výtahových dveří v hlavní budově

Začala jsem sbírat krátké příběhy ze života Domovů. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo.  Abyste si ho uměli představit, přečtěte si tenhle krátký článek.

Kdyby byl stát chytřejší, snažil by se silou mocí udržet seniory co nejdéle doma. Nenechte se prosím naštvat už tím, že personifikuji stát. Zkuste pohled ženy – marketingového a procesního konzultanta.

Úvod: Jak jsem cestou v metru přišla na to, že musím napsat o tom, s čím se setkávám při práci pro několik Domovů a organizací, zaměřených na seniory. Žádné hluboké úvahy. Pár vět k zamyšlení.