Některé dny jsou jako šmouha

Najednou je pátek večer. Ani nevím, jak to mohlo zase tak rychle uběhnout.
Jsem strašně, strašně unavená. Jediné, co se mi chce, je spát.

Kde jen ty děti tu energii pořád berou? Máminko sem, máminko tam…přines, podrž, vyrob, dej, vezmi, hele… záchvat pláče, popřípadě vzteku pro nějakou mikroskopickou záminku… a už je zase slunce ně obloze, tisíc otázek na rtech a potřeba neustále komunikovat, komunikovat, komunikovat…
Splývá mi to. Všední dny mi splývají v jednu velkou šmouhu.

Ráno v šest mě vzbudí menší ranní ptáče, které zase polovinu noci spalo v naší posteli, protože se ve svém pokojíčku bojí.
Kolik strašidel jsme vystřídali tuhle noc? A tu včerejší? Ani nepočítám…
Ještě že chvilku není nemocný, ty věčné horké chřipky s dusivým kašlem byly teprve peklo.

Vstát, napůl poslepu se trochu ošplouchnout a dát do pořádku, připravit snídani, vzbudit celou partu, jedno dítě vypravit do školky a předat manželovi, druhému zkontrolovat školní výbavu a šup s ním do auta, abych ho cestou vyklopila včas na místě. Procpat se městem do práce. Dneska to moc nejede, snad nepřijdu pozdě. První schůzka začíná nekompromisně v půl deváté.

Minulý týden jsem se zeptala sestry, proč je stresovaná z práce, když pracuje v reklamní agentuře. To moje práce ovlivňuje lidské životy až na dřeň. Udělám chybu a může to mít nedozírné následky. Ano, stres není její, ale můj každodenní chleba.  Proč vypadala dotčeně? Stres se asi fakt rodí v hlavě, bez ohledu na realitu.

Osmička v práci se přese mne prožene jako padesátivagonový vlak. Na zítřek se budu muset asi připravit. Neumím si představit, kdy to udělám. Kde jsou zkrácené úvazky pro matky s dvěma dětmi? Prostě nám dají nůž na krk – buď práce naplno, nebo běž do jiného oboru. Chybí nám síly, potřebujeme někoho, kdo tu bude pořád. Neprotestuji. Peníze, které vydělávám, nutně potřebujeme. Mimo obor bych si tolik nikdy nevydělala. Prostě nemám na výběr.

Vyrážím do školky pro mladší dceru, staršího kluka už manžel dopravil domů. Sedám do auta a tiše si spílám, že jsem si zase nenapsala nákup. Jsem unavená, unavená, unavená. Všimnu si nevybraných hovorů na displeji mobilního telefonu (jak já tu věc nenávidím) a přemýšlím, na kolik z nich zavolám zpátky. Máma si bude chtít popovídat o nějakých blbostech, ale bude to milé a nebude to o práci… té zavolám první. Co asi mohla chtít tchyně? Zase mi vynadat, že její synáček nemá třikrát denně teplé jídlo? To počká do zítra. Vlastně… už volala včera a předevčírem. Nepočká. Jdu na to, ať to mám za sebou. Jsem unavená.

Ve školce jsme byli předposlední… aspoň že tak. Jiřince se do supermarketu nechce, ale doma v ledničce je už jen mráz a tak se vláčíme obchodem a snažíme se nabrat to, co nám asi chybí, co nejrychleji. Jiři pobrekává. Je unavená, chce domů. Mám chuť jí říct, že ví houby, co je být unavená, ale nakonec to spolknu a nabídnu jí úplatek, aby nekníkala. Nemá se to dělat, ale je mi to jedno. Nějak je mi už všechno jedno. Jsem unavená.

Vyndat nákup, rychle něco spolknout a pomoci Tomíkovi udělat úkoly. Tomík se učí nerad. S jeho poruchou soustředění, dysgrafií a dyskalkulií to nemá ve škole lehké. Za rok, kdy spolu každý den přes hodinu pracujeme, jsme toho hodně spravili, ale příjemné to nebývá ani pro jednu stranu. Snažím se nezvyšovat hlas a netlačit na něj moc, ale ne vždycky se mi to daří. Vlastně, v poslední době se mi to daří dost málo.

Manžel udělal večeři… díky bohu. Poprvé za den mám pocit, že je něco prima. Zachytávám tu minutu v dlaních a snažím se ji udržet co nejdéle. Máminko, pojď si se mnou hrát, ty si pořád hraješ jenom s Tomíkem, volá Jiři a já jí to nedokážu odepřít… tak rychle roste a já mám pocit, že mi ta nejkrásnější doba nesmyslně utíká pod rukama. Musím si to užít. Musím. Hlavně si nesmím lehnout, jinak okamžitě usnu. A asi raději ani sednout do pohodlného křesla. Jsem unavená.

Vykoupat a uspat. Slova pohádky na dobrou noci mi kloužou před očima a rozpíjejí se, jak se mi zavírají oči. Jsem unavená, unavená, unavená.

Tom usnul ve druhém pokoji, asi je na tom podobně. Odhaduju, že tak ve dvě ráno se sejdeme v ložnici. Ve tři tam určitě přicupe malý skřítek se seznamem strašidel z dnešní noci. A za tři hodiny to začne nanovo.

Miluju svoji rodinu. Nechci ubrat.. nebo spíš nemůžu ubrat. Ale nejsem robot.
Nechci jít k psychologovi. Jen bych se víc rozložila.
Nechci ani žádná antidepresiva… nechci spát za chůze, ani ztratit chuť na sex.

Chci trochu energie navíc, abych si zvládla užít víc minut a hodin.
Chci, aby moje dny přestaly připomínat šmouhu.

Zítra si vezmu ty nootropika, co mi přinesla Alice. Jí to pomohlo. Třeba to zabere i na mně. 

článek pro blog  MentisLabu.