Ó kolena, kolena

„V čem půjdeš na to předávání cen?“

zeptala se mě v úterý klientka, pověstná svými odvážnými outfity a vybraným šatníkem velikosti mého pražského startovacího bytu.

„Vezmu si svoje černé krajkové koktejlky. Je předepsaný středně formální styl oblečení, přesně tam zapadnou. A mají výstříh přes celá záda“, dodala jsem s nadějí, že to bude stačit. V duchu jsem tušila, že to neprojde.

„Hm. Tak jdeme, to stihneme, než Ti odjede vlak“, zavelela a naházela mě i s notebookem nekompromisně do auta. Po deseti minutách jsme stály u obrovského regálu malého zastrčeného obchůdku s italskou módou a Frederika spokojeně přehlížela blýskavé modely večerních šatiček s minisukničkami, pokud se o nějaké sukničce dalo vůbec mluvit.

„Na to zapomeň,“ pronesla jsem hlasitě.

„Dobře, může se to trochu blýskat, ale sukně bude pod kolena“, polevila jsem po patnáctém modelu, který jsem za těch „deset minut“ měla na sobě. Bylo jasné, že nějaké šaty odvezu a po akci budu podrobena výslechu, jak jsem uspěla, a bude vyžadována fotodokumentace. A pokud se neodvážu, utrpí můj kredit konzultanta, který úspěšně motivuje klienty k růstové změně postojů.

Dvacáté šesté šaty byly stříbrné, ale neleskly se přes celou místnost, měly decentní výstřih vpředu a tříčtvrteční rukávy. „Ty by šly“, mrmlala jsem v kabince. „Tak vylez“, znělo unisono z prodejny, kde podupávala už trochu otrávená prodavačka s klientkou. Vylezla jsem. „To je přesně ono, to berem“, jásala Frederika a odebrala se objednat nám kávu. Proces považovala za ukončený. Bylo mi divné, že to šlo nějak snadno.

Zalezla jsem zpátky do kabinky a pořádně se podívala do zrcadla.
Ze šatů čouhala celá KOLENA a minimálně tři centimetry nohou nad nimi.
„To nepůjde“. Jsou mi vidět NOHY,“, oznámila jsem prodavačce a začala se svlékat. Prodavačce povolily nervy. Jadrnou ostravštinou mi vysvětlila, že NOHY má každý živý tvor, i pes, a jsou mu vidět taky. A o co mi vlastně jde, že koneckonců můžu jít v tlustém pyžamu, v tom mi taky nebudou vidět nohy a ještě mi nebude zima. Moje bojovná nálada poklesla.

„Vezmeš si neprůhledné punčochy a stříbrné lodičky a bude to pecka, věř mi“, přemlouvala mě Frederika. Zamlčela jsem skutečnost, že stříbrné lodičky se v mé skříni si oblečením nevyskytují, zaplatila a šla vypít kávu před návratem domů.

„To, že Ti jsou vidět celá záda, Ti nevadí?“ ujistila se ještě Frederika. Už jsem se ani nedívala. Z vlaku jsem volala Šárce – vlasové zachránkyni. Nechala si poslat fotku šatů a nařídila mi, že už si na hlavě nemám nic vyrábět. Jen stáhnout vlasy do gumičky a nechat je nenápadně vpředu na straně. Zase jsem trochu znervozněla. Tohle ještě nikdy neudělala.

Večer před akcí jsem snědla něco moc, moc špatného.

Noc a následující den připomínaly jeden souvislý Kambo rituál, ale bez Kamba. Kolem páté jsem se vypotácela z postele, notně nadopovaná prášky, a šla hledat boty. Pokud je nenajdu, volám organizátorům, že jsem nemocná.

Z botníku na mne vykukovaly textilní kotníčkové kozačky se stříbrnými podpatky, které mne Frederika donutila koupit vloni a které doposud neopustily světlo krabice. „Jdeme ven, volaly“.

Takže vyčistit zuby, na chvíli si lehnout. Učesat vlasy, na chvíli si lehnout. Namalovat půl obličeje, na chvíli si lehnout. A tak dále. Po Obléknout si šaty přišlo Na dlouho si lehnout. Zavolat organizátorce, že je mi špatně. Ne, to dáme. Ne, zavolat organizátorce. Ne, to dáme.

Původní plán „Užít si večer s přáteli a degustací značkových rumů se scvrkl na přání „Dojet tam. Nepozvracet moderátora ani oceněné. Dojet domů.“

Po hodinové cestě jsem byla na místě, unavená tak, jako bych přeházela tunu uhlí, ale celá.

Pódium Národního domu na Vinohradech dobře znám. V roce 2005 mě na něm griloval narvaný sál ajťáků, když jsem hájila zájmy nepopulární organizace, nahánějící softwarové piráty. Tehdy to dopadlo moc dobře. Pak jsem tu párkrát zpívala s komorním sborem.. Doufala jsem, že tradici udržíme.

Když jsem u šatny odložila kabát, několik lidí se ohlédlo a pečlivě si mě prohlédlo. „Vidí ty KOLENA“, řval na mně vnitřní hlas. „Mary Spillane by Tě za tohle umlátila baseballovou pálkou. Okamžitě si přes ně něco oblékni!!!

V kabelce nebyl ani svetr, ani mikina, ani sako, ani šála, jen poslední zbytky hrdinství. Kolem pluli muži v oblecích s kravatami a sem tam žena v krajkových černých šatech s mírným výstřihem na zádech. Neodvažovala jsem se jim podívat na nohy v hrůze, že neuvidím ani jedna kolena a omdlím nebo zase začnu zvracet.

„Vypadáš báječně“, uvítal mě Osobnost, která mne na akci pozvala, se širokým a upřímným úsměvem na rtech. „Fakt Ti to moc sluší“, zdůraznil. Narovnala jsem se. Bylo načase dokázat, že i introvertní poloajťák může v případě nouze zahrát modelku.

Moderátorem večera byla Hvězda.

Vtipkoval o 115 a byl skvěle připravený. O každém předávajícím něco věděl.

Úkol ve tvaru „Vylezete na podium, rozlepíte obálku, přečtete co v ní je napsáno, předáte krabičku a papír tomu kdo přijde, ustoupíte do pozadí a než řekne oceněný svůj děkovný proslov, budete se nenápadně usmívat“, se pod palbou jeho otázek změnil v mikrohorror. Osobnost se na rozdíl ode mne zjevně těšil.

Konečně jsem za zvuku pompézní hudby pochodovala k pódiu předat tu krabici s papírem.

„Ó kolena kolena“, zpívala si moje hlava cestou na pódium. „Ty ho pozvracíš“, „nepřečteš ten papír, to bude k popukání“ a „počkej na těch schodech, to bude legrace až poletíš po hlavě dolů“, překřikovaly se vnitřní hlasy.

Vylezla jsem tam. Vzala obálku. Trhala obálku. Dělej, dělej, než….

„Ještě se Vás chci zeptat…“,

zaznělo medovým hlasem od moderátorského stolku.

„Nesmíš ho pozvracet“, opakoval mozek a mluvidla zatím o něčem konverzovala s tím chlápkem z druhé strany pódia. Z obecenstva se dvakrát ozval pobavený smích. Ó kolena kolena, je na tebe viiidět, natáči Tě kameraaa, všichni to viiiidííííí, zpíval si mozek.

Konečně se mi povedlo rozdrbnout tu zalepenou bílou věc a přečíst písmenka. Zazněla pompézní hudba a pozornost se soustředila jinam. Nepozvracela jsem ani jednoho z osmi pánů, kteří si přišli pro krabičku s papírem. Tvrdošíjně jsem obešla všech osm, potřásla jim rukou a věnovala pokus o zářivý úsměv. Jednomu z nich jsem vrazila krabičku s papírem. Ustoupit do pozadí nebylo kam.

Dosedla jsem na židli v sále vedle Osobnosti. „Byla jsi moc vtipná, nedala ses“, zhodnotili spolusedící mé počínání nahoře a mně se nechtělo ani vysvětlovat, že si nepamatuju nic než slovo KOLENA.

75% úkolu bylo za mnou. Ještě počkat, zda dostane nějakou cenu i Osobnost, a dojet domů.

Na pódium právě vyrážela blondýnka s kudrnatými vlasy, v černých krajkových šatech ke kolenům. „Tvl, to je děs, s takovýma nohama by neměla nosit sukně, slyšela jsem syčení za svými zády“. Seděly tam dvě mileniální agenturní slečny a zjevně odborně hodnotily všechny outfity večera. Neměly ani tušení, kdo sedí před nimi (tři porotci a Osobnost). Přemýšlela jsem, co asi znělo, když na ně z pódia čouhala moje KOLENA.

A pak jsem to udělala.

Otočila jsem se. Bylo to, jako když v lekcích magie vytahovali spolužáci Harryho Pottera strašidla ze skříně.
Za mnou seděly dvě usedlé šedé myši. Vypadaly jako dvě kopie stejného scénáře. Ani jedna nedisponovala ideální postavičkou, ani jedna nepřipomínala módní žurnál, ani jedna se neobtěžovala zajít na profesionální úpravu vlasů nebo nehtů. Dobře vyšlapané lodičky na nízkém podpatku by Mary Spillane určitě ocenila na padesátileté dámě.

Ne, nic jsem neřekla.

Usmála jsem se jen dovnitř. Hrdě jsem hodila nohu přes nohu a nechala jedno KOLENO vykouknout do tmy v sále. Moje nohy spokojeně vrněly a naznačovaly něco ve smyslu, že je prima, že jsem si konečně uvědomila, že je mám.

Ani jsem si nevzala taxíka domů. V lijáku jsem dotančila do metra a pro auto, které mě spolehlivě dovezlo domů. Odpadla jsem a prospala celou noc a celý další den. V mailu na mne čekala pozvánka na jednu večerní akci, na které bude třeba … hádejte co?

Doufám, že tentokrát to půjde i bez zvracení. Moje kolena už se moc těší.