Omluv se!

„K čemu je mi Tvoje omluva,

když na Tobě jasně vidím, že to tak nemyslíš“, křičela na mě o generaci mladší kolegyně Jája v práci. Stalo se to asi před deseti lety.

Bylo to jedno velké nedorozumění. Jája se domnívala, že jsem jí úmyslně zatajila údaje, důležité pro její zakázku.

Asistentka měla potřebné vstupy zadat do CRM systému. Namísto toho je poslala do mého mailu a nedala nikoho do kopie. Mně ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, takže jsem ze zprávy přečetla jen úvodní tři řádky, řekla si „prima, jede to“, a pustila to z hlavy.

Po pár dnech se u mého stolu zastavila Jája a začala na mne křičet, že jsem nenávratně poškodila její projekt, její reputaci a reputaci celé firmym. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Přitáhla několik dalších posluchačů. Situace eskalovala. Po půlhodinovém výslechu, zcela vyčerpaná vysvětlováním, že jde o omyl, jsem se omluvila. V tu chvíli jsem ani nevěděla, za co přesně se omlouvám. Jen jsem chtěla, aby to celé skončilo.

Chyba.

Moje omluva, byť absurdní, vyvolala další vlnu vzteku. Z jejího úhlu pohledu jsem se po půl hodině tvrdého nátlaku konečně přiznala k tomu, že to celé je pravda, což vypovídá strašlivé věci o mé povaze. Už nešlo říct „Jdi si řvát na někoho jiného, kdo za to opravdu může“. Kauzu domnělé viny a trestu by to zacyklilo na další hodiny. A měly jsme ještě další problém: u vyřčené omluvy jsem se tvářila příliš neutrálně. Moje neverbální komunikace dostatečně nepotvrzovala hloubku pochopení, jak obrovský problém jsem způsobila.

Moje negativní interní PR v následujících dvou týdnech by dokázal vysledovat i velmi nezkušený píárista bez technologických nástrojů. Další půlrok se mnou Jája mluvila se zatnutými zuby a jen v nejnutnějších okamžicích. Věděla jsem, že pokud by existoval Klub starých tlustých krav, Jája by mi v něm předplatila doživotní členství.

Nakonec jsme si zmizely z dohledu a já na celou kauzu zapomněla. Vzala jsem si z toho ale poučení: od toho dne jsem se přestala omlouvat, pokud skutečně necítím vinu. Někdy to není snadné, ale stojí to za to.

Už se na Tebe nezlobím

Nedávno jsem na Jáju narazila v kavárně. K mému překvapení se omluvila svému společníkovi, přešla celou kavárnu, došla až k mému stolku a pozvala mě další den na kafe ve dvou.

Byla ráda, že mě potkala. Často na mě myslí. O pár měsíců později se dostala do podobné situace znovu, tentokrát v opačné roli. Celé jí to došlo. Kolegové jí potvrdili, že jsem za to fakt nemohla. Vypadalo to dokonce, že jsem chránila asistentku.

Chtěla si to vyříkat. Omluvit se za to, jak situaci nafoukla, jak na mě křičela, jak mi pak komplikovala život. Celá ta situace byla absurdní. Tehdy… a teď v podstatě znovu. Překvapilo mě, jak moc jsem si to pamatovala. Věděla jsem, co bych měla říct, ale nebyla jsem schopná vypravit ze sebe jediné slovo.  Nakonec jsem ze sebe dokázala vypotit alespoň „Díky, že jsi mi to řekla, udělalo mi to radost“.

Vzala jsem virtuální hadr a utřela další louži na kuchyňské lince svého života. Politého a poškozeného zařízení mám ještě docela dost – krátký ale není ani seznam zařízení, které jsem poškodila v jiných domácnostech. Dát do do pořádku bude znamenat pořádný kus práce.

Úniková strategie nebo žádost o odpuštění?

Rychlou únikovou omluvu od té doby rozeznám z kilometrové vzdálenosti. Je to takové to formální „Omlouvám se, že….“. Přichází ve chvíli, kdy je třeba rychle vycouvat ze situace. Je to spíše strategie opuštění nepříjemné zóny, než akt žádosti o odpuštění.

K opravdovému pochopení situace dochází až o něco později. Až odezní první emoce. Až zmizí vnější i vnitřní tlak na vyslovení první omluvy nebo okamžitý nápravný skutek. Až se nám samotným stane něco podobného. Až se někomu z našich nejbližších stane něco podobného. Prostě, až ucítíme, jaké to je, být v kůži toho druhého. Indiánské rčení říká „Nesuď nikoho, dokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech“. Myslím, že se to nějak vztahuje i na omluvy.

Nesmírně si vážím lidí, kteří se dokáží omluvit s odstupem času, ačkoliv riskují odmítnutí a bolest při nárazu na obrannou bariéru, kterou si ublížené protějšky do jejich směru vystaví. Nepotkala jsem jich moc, ale existují. Učím se od nich. Jsou to pomalé a velmi obtížné lekce. Za jejich kus odvahy dávám kousek odvahy vlastní.

Promiň.

Optimální verze omluvy by dle mého soudu měla znít asi takhle: „Hele, začínám si uvědomovat, že jsem Ti – vyrobil/a průser – způsobil/a problémy – řekl/a něco co jsem tak opravdu nemyslel/a – přidělal/a starosti – whatever dalšího. To, co se stalo, nebylo dobře ani pro jednoho z nás. Nedošlo mi, co způsobím. Takhle jsem to nechtěl/a. Tohle jsem neměl/a v úmyslu. Mrzí mě to, a kdybych mohl/a vrátit času, udělal/a bych to. Mohli bychom se k tomu prosím vrátit později, až na to budeme oba/obě připraveni?

A druhá strana by na to řekla „Ano“.

Nebylo by důležité, Kdy nastane to „později“. Podstatná by byla ta otevřená cesta a oboustranná vůle se po ní vydat.

Také je ale dost možné, že touhle úvahou už prošel nějaký mudrc, který po létech bádání nad tlustým spisem, zahrnujícím komplexní výčet potenciálních situací, prostě celý odstavec zkrátil do slova „Promiň“.

Je to i dost pravděpodobné.
Dá se na to totiž odpovědět : „Ano“.