„K čemu je mi Tvoje omluva,

když na Tobě jasně vidím, že to tak nemyslíš“, křičela na mě o generaci mladší kolegyně Jája v práci. Stalo se to asi před deseti lety.

Domnívala se, že jsem jí úmyslně zatajila údaje, důležité pro zakázku.
Pravda byla taková, že asistentka požadované vstupy nezapsala do CRM systému, ale namísto toho je pouze poslala elektronickou poštou na mou adresu. Vůbec jsem jim nevěnovala pozornost (myslela jsem si, že jde o kopii správně zapsaných dat).

Po půlhodinovém výslechu, zcela vyčerpaná vysvětlováním, že jde o omyl, jsem se omluvila. Věděla jsem, že výbuch vzteku není o mně, ale už jsem byla unavená a chtěla jsem se věnovat něčemu jinému.

Chyba.

Moje omluva, byť absurdní, vyvolala další vlnu vzteku. Z jejího úhlu pohledu jsem se po půl hodině tvrdého nátlaku konečně přiznala k tomu, že za situaci mohu, což vypovídá strašlivé věci o mé povaze.

Už nešlo říct „Jdi si řvát na někoho jiného, kdo za to opravdu může, protože já to nejsem“. Kauzu domnělé viny a trestu by to zacyklilo na další hodiny.

Vzápětí jsme měly na stole ještě další problém. U vyřčené omluvy jsem se tvářila příliš neutrálně. Moje neverbální komunikace dostatečně nepotvrzovala hloubku pochopení, jak obrovský problém jsem způsobila.

Moje negativní interní PR v následujících dvou týdnech by dokázal vysledovat i velmi nezkušený píárista bez technologických nástrojů.

Ještě půl roku se mnou Jája mluvila se zatnutými zuby a jen v nejnutnějších okamžicích. Věděla jsem, že pokud by existoval Klub starých tlustých krav, Jája by mi v něm předplatila doživotní členství. Nakonec jsme si zmizely z dohledu a já na celou kauzu zapomněla.

Aby to neznělo jen depresivně… tahle historka měla i okamžitý pozitivní efekt: od toho dne jsem se přestala omlouvat, pokud skutečně necítím vinu. Raději vypadám jako svá fotografie (mlčím a neutrálně se usmívám), než bych otevřela pusu, ze které by vypadla úniková omluva, která způsobí další škody.

Už se na Tebe nezlobím

Nedávno jsem na Jáju narazila v kavárně. K mému překvapení se  omluvila svému společníkovi, přešla celou kavárnu, došla až k mému stolku a přihlásila se ke mně. Pozvala mě na kafe na stejné místo, ale o den později.

Byla ráda, že mě potkala. Často na mě myslí. O pár měsíců později se dostala do podobné situace znovu, tentokrát v opačné roli. Celé jí to došlo. Kolegové jí potvrdili, že jsem za to fakt nemohla. Vypadalo to dokonce, že jsem chránila asistentku.

Chtěla si to vyříkat. Omluvit se za to, jak situaci nafoukla, jak na mě křičela, jak mi pak komplikovala život. Celá ta situace byla absurdní. Tehdy… a teď v podstatě znovu. Překvapilo mě, jak moc jsem si to pamatovala. Věděla jsem, co bych měla říct, ale moje ústa odmítala spolupracovat. Nakonec jsem ze sebe dokázala vypotit alespoň „Díky, že jsi mi to řekla, udělalo mi to radost“.

Vzala jsem virtuální hadr a utřela další louži na kuchyňské lince svého života. Politého a poškozeného zařízení mám ještě docela dost – krátký ale není ani seznam zařízení, které jsem poškodila v jiných domácnostech. Dát do do pořádku bude znamenat pořádný kus práce.

Omluva únikovka 

Rychlou únikovou omluvu rozeznám z kilometrové vzdálenosti. Je to takové to formální „Omlouvám se, že….“. Přichází ihned poté, co se vyjeví, že nastal nějaký problém, a je třeba vycouvat ze situace. Je to spíše strategie než akt žádosti  o odpuštění.

Vím, že k pochopení, co se doopravdy stalo a co naše akce změnila v životě toho druhého, dochází až o něco později. Až odezní první emoce. Až zmizí vnější i vnitřní na vyslovení první omluvy nebo nápravný skutek. Až se nám samotným stane něco podobného. Až se někomu z našich nejbližších stane něco podobného. Prostě, až ucítíme, jaké to je, být v kůži toho druhého.

Indiánské rčení říká „Nesuď nikoho, dokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech“. Myslím, že se to nějak vztahuje i na omluvy.

Nesmírně si vážím lidí, kteří se dokáží omluvit s odstupem času, ačkoliv riskují odmítnutí a bolest při nárazu na obrannou bariéru, kterou si ublížené protějšky do jejich směru vystaví. Nepotkala jsem jich moc, ale existují.

Učím se od nich. Jsou to pomalé a velmi obtížné lekce. Za jejich kus odvahy dávám kousek odvahy vlastní.

Promiň.

Optimální verze omluvy by dle mého soudu měla znít asi takhle: „Hele, začínám si uvědomovat, že jsem Ti – vyrobil/a průser – způsobil/a problémy – řekl/a něco co jsem tak opravdu nemyslel/a – přidělal/a starosti – whatever dalšího. To, co se stalo, nebylo dobře ani pro jednoho z nás. Nedošlo mi, co způsobím. Takhle jsem to nechtěl/a. Tohle jsem neměl/a v úmyslu. Mrzí mě to, a kdybych mohl/a vrátit času, udělal/a bych to. Mohli bychom se k tomu prosím vrátit později, až na to budeme oba/obě připraveni?
A druhá strana by na to řekla „Ano“.
Nebylo by důležité, Kdy nastane to „později“. Podstatná by byla ta otevřená cesta a oboustranná vůle se po ní vydat.

Také je ale dost možné, že touhle úvahou už prošel nějaký mudrc, který po létech bádání nad tlustým spisem, zahrnujícím komplexní výčet potenciálních situací, prostě celý odstavec zkrátil do slova „Promiň“.

Je to i dost pravděpodobné.
Dá se na to totiž odpovědět : „Ano“.

Martina Hyndráková

DALŠÍ ČLÁNKY:

Jsem inspirátor, zrcadlo, tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské sny.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova