Vyberte stránku

Milá Jiřino!

Po delší úvaze jsem se rozhodla zeptat se na rovinu… Možná se urazíš, ale já to přežiju.
Koneckonců je pořád lepší mít jednu uraženou známou než prasknout zvědavostí.

Hele, jak to bylo s Tím Honzou?

Fakt jste mu neřekli, že jedete na návštěvu za jeho tátou? Fakt mu to, že má přijet, Jarda jenom napsal poštou a to někdy před měsícem? Od tý doby nic? Žádná schůzka do mobilu, žádná barevná pozvánka, žádnej telefonát? (Jo, promiň, zapomněla jsem  – asi stejně jako Honza – že Jarda telefonovat nesmí, protože jakákoliv elektronika je v tom špitálu zakázaná). Proč to Honzovi nikdo nepřipomněl nebo jsi mu elektronickou pozvánku neposlala sama? Je to přece Tvůj nevlastní syn…

A dopravu do špitálu jsi mu nezajistila proč? Mohly jste mu přece s tetou zavolat a odvézt ho tam, ne? Nezkoušej namítat, že v pětatřiceti by chlap neměl mít problém popojet z Prahy vlakem nebo autobusem do Lysé nad Labem – o tom to přece není. Jasně že by tam dojel, kdyby o té návštěvě věděl včas. Takhle to zjistil pozdě a už to nešlo naplánovat – při pracovním úvazku 45 hodin týdně se to prostě nedá stihnout. A i kdyby to nakrásně zvládnul do kalendáře nějak nacpat, musel by takhle nejdřív dojet na nádraží, pak se drncat hodinu busem a nakonec flák pěšky. 

Cože? Že stačilo zavolat a o odvoz Tě požádat? A proč by to asi tak dělal? To se přece rozumí samo sebou, že Ty jako Jardova manželka = momentálně otcův nejbližší člověk = budeš na dopravu dětí za svým partnerem řešit aktivně a ne to tupě nechávat na nich. Ta vaše generace, vychovaná za komunistů, má opravdu zajímavé představy o životě moderních lidí. 

Taky furt nechápete, že vám nemohl zavolat třeba proto, že mu vypnuli telefon (k takové situaci stejně většinou dojde vinou rodiny, která své děti mizerně podporuje).  Mail? Ten taky poslat nešlo, protože nešel internet a na potvoru zmizela i mailová adresa. Nejenom Tvoje. I tety. I strejdy. I mámy. Fakt jediné, co mohl Honza udělat, bylo poslat Ti zprávu přes Facebook, a to prokazatelně udělal. Tak ho už nechte být.

(Cože Ti na tom zase vadí? To, že ji poslal až večer po návštěvě? No a? Zase v ní napsal, jak moc tátu miluje, a to přece říká všechno! )

Zkus se, Jiřino, nad sebou chvíli zamyslet.
Uvědom si, co jsi způsobila. Zkus se do toho Honzy na chvíli vcítit.
Víš, jak se s tátou po těch třech měsících odloučení potřeboval vidět?

Ty to nejdřív celý zkazíš a pak mu ještě nadáváš?
Není spíš na čase se omluvit?

Mohlo by se Ti totiž taky stát, že pokud ještě jednou Honzovi řekneš, že mu nakopeš zadek, pokud bude na svého otce úplně kašlat, tak to fakt udělá. Jako že se na tátu fakt vykašle. A na vině budeš Ty, ne on.