Příliš mnoho seniorů

Pořád nechápu, jak je možné, že před tím zavíráme oči. Čísla, dokumentující narůstající počet seniorů, kteří budou v příštích letech potřebovat nepřetržitou péči nebo dohled, několikanásobně překračuje kapacity zařízení, která jim mohou nabídnout pobytové služby. Ví se o tom už nejméně deset let.

Naše politická špička si o tom pravidelně špitá, média nás o tom pravidelně informují, ale neděje se v podstatě NIC.

Kdyby byl stát chytřejší, snažil by se silou mocí udržet seniory co nejdéle doma. Podporoval by soběstačnost a všemi prostředky aktivizoval. Snížil by alespoň trochu nápor na Domovy seniorů, Domovy se zvláštním režimem a Domovy pro osoby se zdravotním postižením. Všechny strany by ve výsledku byly spokojenější.

Co by se pro to dalo dělat hned?

1. Kampaň na brždění stáří.
   Okamžitě bychom měli spustit masivní edukační kampaň pro širokou veřejnost. Něco jako tolik populární kurzy první pomoci. Učila by se identifikace příznaků demence, Alzheimera, Parkinsona a dalších nemocí stáří, které – pokud se opravdu včas rozeznají, dají se přibrzdit a zmírnit jejich příznaky. Není to složité. Stačí zagooglit.
   Ano, tyhle názvy jsou postrachem seniorů a obvyklým receptem na setkání s nimi je útěk. Díky tomu, že si včas všimneme příznaků a začneme je s pomocí lékařů řešit, můžeme výrazně prodloužit období naprosté a pohodové soběstačnosti našich nejbližších.
2. Příspěvek na péči
   Prostřednictvím praktických lékařů – tedy těch, ke komu senioři docházejí nejčastěji, bychom k sedmdesátníkům i jejich dětem dopravili srozumitelné vysvětlení, kdy, proč a jak mají požádat o příspěvek na péči. Není to důkaz slabosti, naopak. Je to mechanismus, který pomáhá seniorům zůstat co nejdéle doma, ve svém, a z příspěvku uhradit pomoc zvenčí. Nezískává se úplně snadno a může to trvat i půl roku. Požádat včas může být proto opravdu důležité.
3. SOS tlačítko
   Všichni sedmdesátníci by k bezplatné jízdence na hromadnou dopravu měli dostat i SOS tlačítko. Pokud bychom ho přestali považovat za důkaz neschopnosti se o sebe postarat, nebo za vymoženost, kterou mají jen vyvolení, zase by nás to posunulo o kus dopředu.
   Některá města už s SOS tlačítky pracují. Považují je za dobrou investici. Praha ne.
   Sledovala jsem roční boj jedné senátorky za to, aby se to povedlo. Marně.
4. Terénní ošetřovací a odlehčovací služby
   Všemi existujícími prostředky bychom podporovali organizace terénní ošetřovatelské péče a odlehčovací služby. Všechny: ty neziskové i ty soukromé. Právě oni odlehčují přetíženým nemocnicím, LDNkám a Domovům. A v životě seniorů hrají zásadní roli – pomáhají jim zůstat co nejdéle doma.Zatím je situace taková, že v řadě krajů krachují poskytovatelé domácí péče. Můžeme si vyprávět o tom, proč. Únava, nedostatek kvalifikovaných lidí, trvalý boj s úředním šimlem a boj o finanční přežití nepředstavují zrovna životodárný koktejl. Ne nadarmo se říká, že nejvyšší počet vyhořelých je u pomáhajících profesí.
5. Aktivizovat, aktivizovat
   Podporu by si zasloužily všechny neziskovky, které se snaží o aktivizaci seniorů – tedy o udržení maximálně aktivního života lidí v důchodovém věku. Čím déle jsme společensky aktivní, čím déle na sobě pracujeme, tím delší je soběstačné období.
6. Pomocníci, spojte se
   Chybí nám centralizovaná bezplatná databáze prověřených pomocníků a poradců pro seniory v domácím prostředí. V zákoně takový institut existuje, jen se nevyužívá. Pomoc je možné poskytovat i nárazově, jen hodinu dvě týdně, jen ve svém okolí, s konkrétním druhem činnosti. Nebyli bychom první ani poslední země, kde to takhle funguje.Upřímně: trochu doufám, že pomoc seniorům v domácím prostředí budou brzy schopni zastat roboti. Žádné science-fiction. Podívejte se na pár statistik, které říkají, kolik lidí bude v příštích deseti letech potřebovat péči a kolik máme těch, kteří jsou schopni ji nabídnout. Moc bychom ty roboty potřebovali.

Domov podle Úředníka

Nejde o to, zda budu mluvit o úřadu ombudsmana, úřadech státní správy nebo samosprávy. Po roce se mi zástupy úředníků spojily do jedné postavy.

Úředník si Domovy, které většinově obývají senioři, představuje jednotně: jako malé domečky, ve kterých si spokojeně žijí staré páry. Nikdo je nijak neomezuje. Někdo jim nakupuje, dochází za nimi lékař, zdravotní sestry a rodina. Všude spousta kulturních zážitků a komunikace s běžným světem. Personálně představa odpovídá jednomu pečovateli na jednoho seniora. Doplňkové služby (kadeřnictví, pedikúra, masáže atd) by měly být někým organizovány, kontrolovány a poskytovány bezplatně nebo za nákupní cenu, aby někdo seniory neokrádal.

MOC bych všem seniorům přála, aby v takovém Domově mohli strávit poslední etapu svého života. Mít pocit, že po těch letech dřiny je o mně konečně po zásluze postaráno. Pár takových existuje, dokonce i v Čechách. Jen je jich poskrovnu. Jde o ekonomicky neúnosný model, pokud tedy není podporován velkou hromadou dotací.

Realita

Většina současných domovů je založena na systému dvoulůžkových pokojů se samostatným sociálním zařízením, skříní a nočním stolkem. Pokoj si může rodina dovybavit. Jen v málo případech je praktický lékař trvale přítomen v zařízení. Aktivizace se přizpůsobuje typu klientů, na které je Domov zaměřen.

Co ale mají společného? Trvalý nedostatek personálu a trvalý přebytek žádostí o přijetí. Stovky žádostí a desítky telefonických dotazů na volnou kapacitu denně nejsou výjimkou.

Stát nevypadá, že by chtěl do sociálních služeb z rozpočtu přisypat víc. Většinově neziskový obor je více než zralý na masivní nástup soukromých subjektů, které by pomohly diverzifikovat nabídku. Přesto na jedné z oborových konferenci zaznělo z pódia z úst vysoce postaveného úředníka: „Kraje na svém území soukromá zařízení sociálních služeb nechtějí“.

Pokud jste alespoň půl minuty koukali do čísel nebo grafů ze statistického úřadu, musí vám být jasné, že to byla myšlenka století. Zdá se, že totálně přetížené Domovy, zřizované kraji, kterým neustále chybí peníze a lidi, za pár let nějak – nechápu jak – nalodí několikanásobný počet potřebných a postarají se o ně. Možná je za tím nějaká skvěle vyvinutá technika klonování objektů a lidí, ale že by se taková celosvětová bomba utajila před novináři?

Proč je nedostatek soukromníků

Sociální služby jsou zvláštní obor. Navenek to vypadá jako báječné podnikání, při podrobnějším rozboru ale objevíme obrovské bariéry vstupu. Extrémní regulace je tady posílena extrémní administrativou. Přežívají pouze absolutní srdcaři a nadnárodní subjekty, které si umí pomoci jinak.

Registrovat k podnikání v sociálních službách se musí každý poskytovatel, a od té chvíle jsou jeho příjmy přísně regulovány. Od seniorů smí vybírat přesně stanované objemy financí. Důchod, příspěvek na péči, přesně limitované příspěvky od rodiny na konkrétní vybavení nebo aktivity. Slovo valorizace už tu nezaznělo pěkně dlouho.

Oproti tomu neustále rostou ceny energií, minimální mzdy, nároky na personální pokrytí (počet lidí), nároky na služby. Zcela neúměrná administrativní zátěž. A desítky kontrol, protože v žádném oboru není tolik stěžovatelů jako právě tady.

U krajem zřizovaných zařízení umožňuje přežití a určitou míru rozvoje dotační program. Soukromá zařízení si mohou o dotacích nechat maximálně zdát. A pokud se vám i tak podaří držet podnikání nad vodou, protože jste ekonom a tuhle práci považujete za svoje poslání, budou se všichni úředníci tak dlouho snažit přijít na podvod, díky kterému jste nezkrachoval, že to nakonec vzdáte.

Vítejte ve světě podnikatelů v sociálních službách v roce 2020 v České republice.