Quido

„Zdravotní postižení není žádný handicap“, říkává pan Quido, který na mne téměř každý týden čekává u výtahových dveří v hlavní budově. Má své dobré a špatné dny. V těch dobrých ví, kdy přijedu, zajímá se o novinky z Prahy, překvapí mě drbem o Frederice, který jsem zatím neslyšela. Ať už spěcháme jakkoliv, Frederika se na pár minut zastaví a prohodí s ním pár slov. V těch špatných dnech zůstává Quido na pokoji a nemluví s nikým.

Quidovi se o invalidní vozík neopírá ani jedna noha. Ne, nebylo to vinou úrazu, ale nadměrné konzumace alkoholu, naprosté ignorace lékařských doporučení a pak i odmítání  lékařské péče. To všechno předtím, než se dostal k nám. Pil, protože byl osamělý a neměl co dělat. Postupně se přestal starat o spoustu podružných věcí… o praní, vaření, pak i hygienu. Jednoho dne už to nešlo dál.

Režim Domova mu vyhovuje. Akceptoval zákaz alkoholu, ale cigarety mu nesebereme. Ví, že ho kouření postupně zabíjí. Podepsal revers. Nemá nikoho, pro koho by se mohl snažit žít dál. Cigarety mu zkracují čekání na konec.

Na pokusy změnit jeho postoj reaguje černým humorem, nebo nás odkazuje do patřičných mezí. Ne, nebude nikam chodit. Nebude se účastnit žádných zpropadených aktivit. Chce cigarety, televizi a klid. Je svéprávný, ví co chce, ví co dělá a má právo si svou cestu vybrat sám.

V souladu se Standardy, podle kterých Domov musí fungovat, mu každého půl roku stanovujeme osobní cíl. Přesně podle předepsané Metodiky. Je jedno, že pro Quida je to depresivní. A ne… nejde to bez něj. Nelze dělat výjimky. Pokud bychom měli do cíle zapsat to, co si tam přeje zapsat Quido, asi by nás rovnou zavřeli. Buď pro míru vulgarity nebo pro nesmyslnost obsahu. Nakonec to vždycky nějak vymyslíme. Vlk se nažere a koza… znáte to.