„Jak můžete tatínka takhle dehonestovat“, konstatovala znechuceně asi padesátiletá paní v chodbě céčka. „Copak může chlap nosit červené tepláky? Dyť vypadá jako ženská, která nemá vkus!“ Procházela jsem kolem a nemohla neslyšet závěr konverzace se sociálním pracovníkem. Nedalo mi to.

Ned ještě před dvěma lety bydlel ve vlastním bytě a byl v pohodě. Většinu času trávil doma, v modrých teplákách, flanelové košili a tlustých ponožkách, vařil si svých pár oblíbených jídel, ven chodil jen na nákup a s odpadkovým košem, ale pořád hodně četl, poslouchal zprávy a rád si povídal o tom, co se kolem děje. Rodina za ním chodila pravidelně.

Pak se to celé nějak zvrtlo.

Nedovi občas chodily divné dopisy, kterým nerozuměl nebo měl pocit, že se ho netýkají. Pak se ale zastavil exekutor a hned po něm druhý. Nebyli moc přátelští a mávali papíry, které dokazovaly, že po dvou letech nesplácení značkové pračky a ledničky a televize už dluh narostl do obludných rozměrů a je třeba to řešit.

Ze šesti nul se Nedovi udělalo trochu špatně. Zavolal si záchranku, syna a dceru. Záchranka potvrdila, že když se nebude moc stresovat, bude v pořádku. Děti potvrdily, že si opravdu na tatínka něco půjčily a nezvládají to splácet. Nemá táta nějaké úspory? Nemá, hm. To bude problém. Jeho problém.

Z původně slušného důchodu teď Ned uplatil sotva základní životní potřeby. Vytloukal klín klínem, ale na děti se nezlobil, chyby přece dělá každý.

Nakonec se cosi ve Nedově hlavě unavilo a paměť mu vypověděla skoro nadobro. Protože děti se postarat nemohly, podaly žádost do Domova se zvláštním režimem, kam byl Ned poměrně rychle přijat. S jedněmi modrými tepláky, jednou flanelovou košilí a ponožkami. A s částí důchodu, která nepokrývala ani polovinu nákladů na pobyt v domově.

Nemáme čas to řešit“, řekly děti.
Cože? Já vám nerozumím a je mi to jedno“, řekl Ned a šel si do jídelny pro rohlík.

Frederika je už po létech praxe zvyklá na leccos. Ze skladu erárního oblečení, které sem občas pošlou hodní dárci, vylovila druhé tepláky, několik flanelových košil a ponožek. Našli i odpovídající velikost bot.

Ned byl spokojený. Asi ale nemusím říkat, že ty tepláky byly… červené.

Tady ale příběh nekončí.

Sociální pracovník Domova zahájil proces osvobozování Nedova důchodu od exekucí, protože pokud je osoba umístěna v zařízení typu Domova, je strhávání dle zákona okamžitě pozastaveno, aby mohl být důchod použít na pokrytí nákladů na ubytování, stravu, praní, žehlení, úklid, hygienické potřeby, oblečení a hromadu dalších věcí, které je třeba zajišťovat.

Psali doporučeně, psali s doručenkou, stokrát volali, ale už čtvrtý měsíc si úředník bere z Nedova důchodu stejnou částku jako předtím, a nezdá se, že by s tím hodlal přestat. „Oznamte nám to písemně“, řekne úředník, když se náhodou dovolají, a bez varování zavěsí.

Nemáme čas to řešit“, říkají děti.
„Cože? „Já vám nerozumím a je mi to jedno“, říká Ned a jde si do jídelny pro další rohlík.

Frederika doufá, že se to brzy vyřeší. Měla by s Nedovými zákonnými zástupci okamžitě ukončit smlouvu o poskytování služeb. Jenže jí nějak není jedno, co s Nedem bude dál.

Taky mi to není jedno. Jdu mu koupit banánek v čokoládě a vyhlásit sbírku oblečení, aby se sklad erárních kousků zase trochu doplnil. Je ho třeba častěji, než si umíte představit.

DALŠÍ ČLÁNKY:

Martina Hyndráková

Dva roky mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnily život. Začala jsem sbírat krátké příběhy. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. A ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, popisované situace a všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Místy je to úsměvné. Místy drsné. Právě takový je Život.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova