Scarlett

„To si ze mně děláte srandu!„, slyším na chodbě rozhořčený ženský hlas.

Podle pětičlenného hloučku, obklopujícího klientku Scarlett, tipuji na rodinnou návštěvu. Malý kousek stranou, s řádně dotčeným výrazem v obličeji a bílými šmouhami na tvářích a bradě, stojí klientka Elis. Vedle ní trochu rozpačitá ošetřovatelka nešetří omluvami. Vyrážím zjistit, co se děje.

„Přišly jsme na návštěvu za babičkou. Přinesly jsme každému větrník z cukrárny. Nechaly jsme dorty na posteli v pokoji a šly si do společenské místnosti připravit kávu, talířky a lžičky„, vypráví jedna z dcer. „Když jsme se po deseti minutách vrátily na pokoj pro dorty, leželo na posteli jen tohle…“, pokračuje a mává balicím papírem, zakrývajícím papírový tácek s několika osamocenými drobečky. „V pokoji byla jen tahle paní a ta tvrdí, že žádné dorty nikdy neviděla„.

Elis už tuší, že loupež nezůstane bez povšimnutí, a začíná manévrovat.
„Dyť to byla jen taková malá sušenka…!“ prohlašuje a odchází středem.

Polknu. S vypětím všech sil zachovávám vážný výraz. Omlouvám se rodině a jdu do cukrárny naproti koupit náhradní větrníky. Na céčku nemá smysl očekávat, že někomu docvakne, že něco neměl dělat. A i kdyby, za tři minuty to zase nebude vědět. Ošetřovatelka nemůže být trvale všude a uhlídat Elis při kontaktu s dorty je objektivně nemožné. Máme další veselou historku do sbírky. A to je tady výhra.