Terminal Station, please, exit the train

Málo se o tom mluví. Pořád málo.

První rok mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnil život. Zastihl mě nepřipravenou a počáteční náraz byl opravdu tvrdý. Pak přišlo dlouhé období nimrání se v detailech, fáze znechucení systémem, fáze bojovnosti a nakonec fáze smíření.

Tvrdě jsem si uvědomila, že od určitého okamžiku budu žít jen ze zážitků, které nasbírám. Bude to největší poklad i poté, kdy můj mozek fyzický blahobyt označí za zbytečnou přítěž a soustředí se jen na základní životní funkce. Vzpomínky se budou nořit z myšlenkového oceánu až do konce.

Začala jsem sbírat krátké příběhy ze života fiktivního Domova, řízeného fiktivním ředitelem. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. Ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Snažím se říct, že všechno tohle je Život.

Nečekané stáří

Žijeme v „období blahobytu“. Naučili jsme se mít svůj prostor, svůj klid, svůj rytmus. Pracovat na sobě. Neplést se ostatním pod nohy a nedovolit jim, aby totéž dělali nám. Jsme svobodnější a nezávislejší. Méně trpěliví a méně ochotní ustupovat. Všichni bez výjimky jedeme v pěkně ostrém tempu: kdo chvíli stál, už stojí opodál.

Proto stáří vždycky všechny překvapí. Nikdy to nečekáme. Pořád je to pohoda, i když už trochu v pomalejším tempu. A najednou se to začne komplikovat. Vitalita a energie je pryč a namísto ní je tu strach, únava, zapomnětlivost, zmatenost. A zoufalá snaha udržet s námi tempo a být dál plně soběstačný.

Všichni tuhle změnu zpočátku odmítáme. Senioři i jejich rodiny – úplně stejně. Pak to my, dospělé děti, zvolna a neochotně přijmeme. Mapujeme, nakolik jsme schopni zpomalit a omezit své naplno nastartované životy, plné dětí a práce, a dát jejich část svým prarodičům nebo rodičům, kteří to právě teď potřebují, a kteří zarytě popírají fakt, že by něco nebylo tak, jako dřív.

Víme, že to bude složité. Ale také víme, že oni před dvaceti, třiceti, padesáti, šedesáti lety oni zpomalili své naplno nastartované životy, aby umožnili vyrůst nám, dětem. Trpělivě, empaticky, s láskou. Teď od nás potřebují totéž.

Děti na rozcestí

Starat se denně o rodiče, kteří mají své kořeny sto kilometrů daleko, zároveň se starat o své dospívající děti, a k tomu podávat odpovídající pracovní výkon, hodný živitele rodiny, se v tomhle světě zdá být téměř nesplnitelným úkolem. Máme na to sousloví „sendvičová generace“.

I proto nejsou Domovy pro seniory už dávno určeny jen pro stárnoucí bezdětné občany. Ve chvíli, kdy je třeba trvalou a celodenní péči, zůstávají nevyhnutelným řešením i pro řady velkých rodin.

Nevypovídá to nic o lenosti, nedostatku lásky nebo neochotě se postarat. Upřímně a hluboce smekám před všemi, kteří zvládli celý rodinný koloběh rození i umírání doma, bez pomoci zvenčí. Ale neumím se ani dívat přes prsty na ty, kdo to nedokázali. Ideální scénář neexistuje, podmínky nikdy nejsou stejné. Srovnávat by byl jen důkaz nedostatku pokory.

Průvodními znaky pokročilého stáří je výrazně omezující zhoršování zraku, sluchu, pomalejší chápání, pomalejší reakce a zapomínání. Nepříjemně narůstá počet lidí, které postihne plíživá, ale rychle se zhoršující demence. To, že seniorům jako první vypíná krátkodobá paměť, je určitým druhem daru od matky přírody, který jim umožňuje se se situací lépe srovnat. V některých chvílích jim to budeme závidět.

Kdy bojovat a kdy se poddat

Klíčovým slovem je soběstačnost. Stala se zaklínadlem naší doby.

Senioři zoufale bojují o to, aby zůstali soběstační. Aby nikoho nepotřebovali. Aby nezůstali na obtíž. Aby se dokázali postarat o sebe a svého partnera. Aby psychicky zvládli odchod svého partnera. Aby se dokázali postarat o své čtyřnohé přátele, kteří bez nich skončí na ulici nebo v útulku. A i když už sami vědí, že to nejde, snaží se to ještě na chvíli zamaskovat. Neumí nebo se bojí zmapovat možnosti, které mají. Bojí se zeptat, aby se nedozvěděli něco nepříjemného. Často se pak stává, že se problém „provalí“ až ve chvíli, kdy je senior hospitalizován a lékaři upozorní na to, že se soběstačností je konec. Teď. Hned.

Takhle daleko bychom to my, děti, neměli nechat dojít. Brzy zjistíme, že stát není zdaleka tak připraven nám pomoci, jak to vypadá. Naše představy o institucích stáří, formované reklamou, dostanou pořádně na frak. Naše představy o zdravotnictví dostanou na frak ještě o něco víc. Je třeba reálně zmapovat vlastní možnosti a připravit si varianty řešení. Naši rodiče si to zaslouží.

Doma už to nejde

Přála bych si z celého srdce i to, abychom všichni do konce života vypadali jako rada moudrých starších z fotobank, odpočívajících ve značkových oblečcích na sluncem zalitých lavičkách a hrajících petang ve stínu vzrostlých kaštanů. O něco později bychom se mávnutím proutku změnili ve stříbrovlasé moudré kmety a víly z Pána prstenu.

Jenže realita bývá jiná. U některých z nás časem přebere vládu nad naším tělem nemoc, která omezí naše vnímání a přebere částečně vládu nad naším rozhodováním. Budeme potřebovat zvláštní péči a zvláštní režim, abychom neublížili sobě nebo ostatním a aby se nemoc zpomalovala, tak jak to jen jde.

Nemůžete někoho, komu mozek už neříká „pozor spálíš se“, nechat smažit palačinky. Nebude trvat dlouho a opře se o plotnu. Překvapeně bude zírat na bolavou popálenou ruku a nebude chápat, co se to stalo. Nebude vědět, co má dělat. Neudělá nic, protože mu mozek neradí, co má dělat.

Nemůžete zamykat dveře někomu, kdo si vzal do hlavy, že klíče nejsou bezpečné, a trvale je splachuje do záchodu nebo hází z okna. Není hned třeba volat psychiatrickou léčebnu – jen už nebude moci zůstat sám ve vlastním bytě, ani v domečku uprostřed bludiště města nebo na samotě u lesa.

Některým z nás vypne signalizace hladu a žízně a pokud nad sebou nemáme dohled, nastane podvýživa a dehydratace.

Řadě lidí v pokročilém věku vypínají hygienické návyky. Řada má problémy s rovnováhou a často padají. Řada zapomíná jíst nebo pít. Potřebují jednoduché signalizační zařízení a permanentní dohled.

Časem prostě každý z nás zaslechne hlášení: „Terminal station, exit the train“.
Bude načase vyžádat si pomoc zvenčí. Na chvíli, pak na delší chvíli, a pak možná i natrvalo.
To se ještě uvidí.