Hortenzie Usměvavá

Tenhle příběh začíná na malé Vesnici. Žije tu dáma těsně po padesátce, single a – řekněme to jemně – hoooodně do světa. Jejím domkem prochází řada účastníků různých párty, přátel, kamarádů s výhodou. Na akcích tu protečou hektolitry alkoholu. Hortenzie je velmi oblíbená mezi hosty svých párty, o něco méně už je ale oblíbená mezi sousedy. Ani její rodina nepřekypuje nadšením nad způsobem, jakým zachází s výplatou, rodinným majetkem a vztahy s nejbližšími příbuznými obecně. Výsledkem je lezavé a nepříjemné ticho.

Jednoho dne najde starostka obce Hortenzii tiše sedět na místní autobusové zastávce. O nic by nešlo, pokud by příjezd nejbližšího prostředku hromadné dopravy nebyl plánován až na druhý den. Hortenzie se tváří spokojeně a zasněně sleduje horizont. Na dotaz, jestli na někoho čeká, odpoví, že samozřejmě – čeká na manžela, který musí každou chvíli přijet.

Starostka chvíli zvažuje, zda je vhodné ženu upozornit, že její manžel je už pět let po smrti. Pak pochopí, že mnohem vhodnější bude přivolat některou z dcer. A rozběhne se řetězec akcí, na jehož konci se Hortenzie octne ve Frederičině Ubytovně.

Tímhle celý příběh ale nekončí. Naopak. Začíná.

Hortenzie, připravena o nepřetržitou sérii alkoholových dýchánků, se po několikaměsíčním střízlivění začne starat sama o sebe, o své spolubydlící, i o atmosféru celé Ubytovny.

Vždycky dobře oblečená, upravená, načesaná, nalíčená, ozbrojená malou kabelkou s nezbytným arzenálem dámských propriet prochází Hortenzie celým zařízením, rozdává úsměvy a vypráví o svých aktuálních i budoucích zážitcích. Co na tom, že výrazná rtěnka občas trochu nerýsuje s okrajem rtů a outfity o něco odvážnější, než by běžný občan u dámy jejího věku očekával. Hortenzie je plná života, optimismu, energie.

Její osobnostní proměna obnoví ztracené kontakty s dcerami a vrátí jí možnost sledovat růst vnoučat. Občas s nimi odjíždí na víkend, o prázdninách dokonce na týden.

Hortenziina původní profese učitelky v mateřské škole vyžadovala velkou míru kreativity a zručnosti, o kterou ji alkoholová perioda nedokázala připravit. Celé oddělení tak brzy zdobí její obrázky a fotografie. Témata jsou občas trochu infantilní, nikomu to ale ani v nejmenším nevadí.

Na krátké procházky po parku nebo na kávu do místního bistra s ní z Ubytovny vyráží řada obyvatel, kteří doposud tvrdošíjně odmítali všechny dostupné aktivity. Největší bručoun, pan Stanley, pravidelně spotřebovává část svého kapesného na čerstvé květiny pro svou novou nejlepší kamarádku (a co vy víte, třeba z toho bude časem i víc…?).

Když jsem při plánování skupinového výletu do ZOO navrhla aktivizačním pracovníkům, aby klienty do vedra vybavili pěknými kšiltovkami s logem, které budou mít i zaměstnanci, bylo mi obratem vysvětleno, že to půjde u všech s výjimkou Hortenzie, která si něco tak strašného na hlavu nikdy nedá, i kdyby to byl sebelepší teambuilding. Ona pojede v klobouku s květinami. A také jela. Zaměstnanci ZOO ji považovali za trochu svéráznou aktivizační pracovnici. Stala se fotodokumentátorem akce a hlavní bavičkou po cestě autobusem tam a zpět. Prostě hvězdou akce. Zdaleka ne jediné.

Je tohle konečně seniorský „Příběh se šťastným koncem“? Ano… i ne.

V ideálním případě by se Hortenzie mohla vrátit do své Vesnice, ke své rodině, mezi přátele a sousedy. Zdravotní příhoda, ke které došlo nejspíše v důsledku intenzivní a dlouhodobé konzumace alkoholu, zanechala bohužel na Hortenziině psychické kondici trvalé následky.

Mimo Ubytovnu je na tom Hortenzie stejně jako tehdy na vesnické autobusové zastávce. Ztrácí se v čase, zapomíná kde a proč v danou chvíli je. Zapomíná jíst a občas i pít. Bez dohledu zaměstnanců Ubytovny se už neobejde. Zvláštní režim pro ni bude platit už natrvalo.

Trochu si ale myslím, že kdybychom se jí zeptali, zda se chce do Vesnice vrátit, dočkali bychom se záporné odpovědi. Je jí tu s námi opravdu dobře. A nám s ní taky.