Ervín bydlí už tři roky na céčku. Zná to tam jako své boty. Zná rytmus oddělení, všechny ošetřovatelky a asi i domácí řád (do hlavy mu nikdo z nás nevidí). Vloni na Štědrý den se šel projít. Doprovod nechtěl, takže si vyčíhal nestřežený okamžik a proklouzl do mrazivého večera. Díval se na hvězdy a nechal se ovívat lehkým větříkem, který roznášel tóny koled po kraji.

Zjevnou romantiku trochu narušuje fakt, že měl Ervín na sobě jen tričko, tepláky, ponožky a pantofle. A že netrefí zpátky ani v rámci areálu.

Než se spustil interní alarm, trvalo to asi 15 minut. Další dvě hodiny polovina zaměstnanců se svými rodinami běhala po městě a hledala. Asi nemusím říkat, že z jejich hrdel se nelinul zpěv vánočních nápěvů.

Ervína našli dřív, než se stačil prochladit. Nikdo na něj nekřičel a nikdo mu nic nevyčítal. Řekli mu, že jsou rádi, že ho našli, a aby už neutíkal, že na něj přece čeká řízek a salát. Všichni, až na Frederiku a její děti, šli domů.

Jak se to mohlo stát? Snadno. Týden před svátky přišel dopis v úřední obálce. V něm byl striktní zákaz uzavírání oddělení a jakékoliv omezování pohybu klientů po zařízení. Ano, včetně Céčka. Pokud nejste schopni nasadit dost personálu, aby všechny klienty v kteroukoliv denní i noční hodinu nevtíravě provázel při každém pohybu, ukončete podnikání. Pokud se budete protivit, čeká vás astronomická sankce, popřípadě uzavření celého zařízení. Odvolat se … asi lze. Ale zkuste to.

Ervínově rodině to samozřejmě neoznamoval Úředník, ale Frederika. Dozvěděla se něco o imbecilních manažerech, kteří se snaží zabít jeho rodinného příslušníka, kterého tam dali v domnění, že bude na uzavřeném oddělení, odkud nebude neustále utíkat, jako utíkal od nich.

Nakonec musela Frederika úřední nařízení ukázat. Rodina si stěžovat nebude. Chtěli by Frederice pomoci, ale bojí se, že by mohli Domov opravdu zavřít, a kam by pak tatínka dali – nikde není volné místo.

„Víš, kolik klientů si vezmou rodiny na vánoce domů?“, ptá se mě Frederika. „Dva“. Zbylých 162 nepůjde domů ani na pár hodin na Štědrý večer, ani na některý svátek.

Už měsíc před svátky začne být na všech odděleních cítit neklid. Klienti ví, že se blíží svátky. I ti, kterým už z paměti nezbylo skoro nic, nějak vnímají změnu atmosféry. Dožadují se návštěv rodin. I ti, kteří žádnou rodinu nemají nebo se s ní léta nestýkají. Paměť jim tyhle informace občas schovává.

Frederika by chtěla dopřát hezké vánoce klientům i zaměstnancům.
Aby mohla některým rodinám dopřát trochu volna, bude o vánocích v práci nejen ona, ale i všechny její děti.
Všichni se budou opravdu snažit, aby měli klienti svátky co nejhezčí.
Udělají pro to všechno.
Nikdo z nich neví, pro koho z klientů budou tyhle vánoce ty poslední.
A nikomu z nich to není jedno.


Málo se o tom mluví. Pořád málo. Proto píšu.

Rok mezi organizacemi, věnujícími se péči o seniory, mi radikálně změnil život. Zastihl mě nepřipravenou a počáteční náraz byl opravdu tvrdý. Pak přišlo dlouhé období nimrání se v detailech, fáze znechucení systémem, fáze bojovnosti a nakonec fáze smíření.

Začala jsem sbírat krátké příběhy ze života pobytových zařízení pro seniory. Umístila jsem je do fiktivního Domova, řízeného Frederikou. Ženou – aby se mi to dobře vyprávělo. A ačkoliv jména všech aktérů jsou změněna, popisované situace a všechny příběhy jsou pravdivé. Nikoho neurážím, nezesměšňuji, nezlehčuji ničí trápení. Místy to bude úsměvné. Místy drsné. Právě takový je Život.

DALŠÍ ČLÁNKY:

Martina Hyndráková

Jsem inspirátor, zrcadlo, tlumočník, analytik, gramodeska i postrkující šťoura. Pomáhám lidem zhmotňovat jejich podnikatelské sny.

Bc. Martina Hyndráková, MBA
+ 420 777 746 618
martina@hyndrakova.cz
Facebook: @hyndrakova

Nenechte si to jen pro sebe...
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin
Email this to someone
email